Mein Kampf 13.část-SVĚTOVÝ NÁZOR A STRANA
SVĚTOVÝ NÁZOR A STRANA
Dne
24. února 1920 se konalo první masové shromáždění našeho mladého hnutí. Ve
slavnostní hale dvorního pivovaru v Mnichově, kde se sešlo téměř dva tisíce
lidí, bylo předloženo pětadvacet tezí programu nové strany. Každý z bodů byl
přijat bouřlivým potleskem.
Tím
vznikly první směrnice a zásady pro boj, který má za úkol zamést s tou spoustou
zastaralých představ a názorů a zabránit uskutečňování nejasných, ba dokonce
škodlivých cílů. Do tohoto shnilého a zbabělého měšťáckého světa, stejně jako
do vítězného tažení marxistické vlny dobývání světa musí vstoupit nová podoba
moci, aby v posledním okamžiku zastavila káru neblahého osudu.
Bylo
samozřejmé, že nové hnutí mohlo doufat ve svoji významnost a v to, že se mu
dostane potřebných sil pro tento obrovský boj pouze tehdy, pokud se mu již od
prvních dnů podaří vzbudit v srdcích svých příznivců svaté přesvědčení, že
hnutí si nedává za
cíl
pouhé vypuštění nového volebního hesla do politického života, nýbrž prosazení
nového světového názoru principiálního významu.
Je
třeba se zamyslet nad tím, z jakých ubohých hledisek jsou sflikovány takzvané
"stranické programy", které bývají čas od času oprašovány a
předělávány. Musíme detailně prozkoumat pohnutky těchto měšťanských
"programových komisi", abychom pochopili tyto choromyslné výplody.
Neboť je to vždy ta stejná starost, která vede k vytvoření nového programu,
nebo k upravení toho stávajícího: obava o příští volební výsledek. Jakmile
vznikne v hlavách těchto parlamentních státních umělců povědomí toho, že milý
národ má zase jednou chuť revoltovat a vyskočit ze spřežení staré partajnické
kázy, snaží se káru vyspravit. Na řadu přijdou hvězdáři a straničtí
astrologové, takzvaní "zkušení' a "vážení', většinou staří poslanci,
kteří se uráčí vzpomenout si na analogické situace ze své "bohaté
politické zkušenosti", kdy mase už jednou přetekla míra trpělivosti,
protože cítí nebezpečně blízko to, co už tu jednou bylo. Politici tedy sahají
po osvědčeném receptu, založí "komisi", chodí a naslouchají lidu,
čmuchají v tisku, a tak pomalu vyčenichají, co by milý národ měl nejraději, co
nenávidí a v co doufá. Každá profesní skupina, každá zaměstnanecká třída je co
nejpodrobněji studována a jsou zkoumána její nejtajnější přání. I "zlá a
špatná hesla" nebezpečné opozice bývají přehodnocována a objevují se k
velikému úžasu jejich původních autorů a šiřitelů jako by nic v duchovní
výzbroji starých stran.
Komise
se dohromady, "revidují' starý program a vytvářejí nový (panstvo přitom mění
své přesvědčení jako voják v poli v košili ve chvíli, kdy stará je zavšivená!),
v němž si každý přijde na své. Sedlákovi se dostane ochrany pro jeho statek,
průmyslníkovi ochrany jeho zboží, konzument bude chráněn při nákupu, učitelům
budou zvýšeny platy, úředníkům se vylepší penze, vdovy a sirotci mají být
dostatečnou měrou zabezpečováni státem, doprava bude podporována, tarify mají
být sníženy a dokonce daně mají být - když ne úplně, tak téměř - zrušeny. Občas
se stane, že se na někoho zapomnělo, nebo že některý z požadavků lidu byl
přeslechnut. V tom případě se na poslední chvíli flikují prázdná místa tak
dlouho, až lze s klidným svědomím doufat, že se dav normálních šosáků i s
jejich ženskými zklidní a nejvyšší měrou uspokojí. A nyní se tedy může, s vírou
v Boha a v neotřesitelnou hloupost občanů s volebním právem, začít boj, jak se
říká, o "nové uspořádání" Říše.
Když
skonči volby a poslanci mají za sebou poslední lidové shromáždění a úspěšně
unikli na dalších pět let drezůře plebsu, mohou se zcela věnovat plněni vyšších
a příjemnějších úkolů, programová komise se zase rozpustí a boj o nové utváření
věcí veřejných dostává opět podobu zápasu o denní chléb: U poslanců se tomu
však říká diety.
Každé
ráno se zástupce lidu vydává do budovy parlamentu, když ne přímo do zasedací
síně, tak alespoň do předsálí, kde leží prezentační listiny. Ve jménu služby
lidu tam zanese své jméno a přijímá svůj vysoce zasloužený plat jako malé
odškodnění za toto nepřetržité a namáhavé úsilí.
Po
čtyřech letech, nebo i v jiných kritických týdnech, kdy hrozí nebo se blíží
rozpuštění parlamentních korporací, posedne pány v parlamentu nezkrotná
činorodost. Tak jako ponrava neumí nic jiného, než se změnit v chrousta, tak
opouštějí tyto parlamentní housenky velkou společnou kuklu a obdařeni křídly
vylétají ven za milým lidem. Znovu hovoří ke svým voličům, vyprávějí o své
vlastní enormní práci a zlovolné zatvrzelosti těch ostatních, avšak nesouhlasně
se tvářící masa po nich místo vděku a chvály vrhá syrové, až nenávistné výrazy.
Když nevděk lidu dosáhne určitého stupně, může pomoci jediný prostředek: Pověst
strany se musí znovu nažehlit, program je zralý na vylepšení, komise znovu
ožije - a celý podvod začíná od začátku. Samozřejmě, že úspěšně, čemuž se při
zatvrzelé
hlouposti lidstva nelze divit. Hlasující dobytek, "měšťansky" stejně
jako "proletářský", ovlivněn tiskem a oslepen lákavým programem, se
znovu vrací do společné stáje a volí si své staré podvodníky.
Tak
se muž z lidu, kandidát pracujících stavů, opět mění v parlamentní housenku a
vyžere se ve státnickém životě do tloušťky a sádelnatosti, aby se po čtyřech
letech opět proměnil ve třpytivého motýlka.
Těžko
existuje něco více deprimujícího, než sledovat z pohledu střízlivé skutečnosti
takový průběh věcí, muset přihlížet tomuto neustále se opakujícímu podvodu. Z
takového duchovního humusu je samozřejmě nemožné čerpat sílu, nutnou k
vítěznému boji s organizovanou silou marxismu.
Dosud
se tím naše panstvo vážně nezabývalo. Přes veškerou svou omezenost a duševní
méněcennost si tito parlamentní šamani bílé rasy mohou jen stěží namlouvat, že
lze prostředky západní demokracie spojovat proti učeni, pro které je demokracie
se vším, co k ní patří, v nejlepším případě jen prostředkem k ochromeni protivníka
a k vytvoření prostoru pro vlastní konání. I když se část současného marxismu
snaží velice šikovným způsobem předstírat nerozlučnou vazbu se zásadami
demokracie, nezapomínejme laskavě, že v kritické chvíli se tito pánové
nezajímají o většinová rozhodnutí podle západního pojetí demokracie! Bylo tomu
tak v oněch dnech, kdy měšťanští poslanci viděli bezpečnost Říše garantovánu ve
vysokém počtu zabedněnců, zatímco marxismus strhl moc na svou stranu, pomocí
houfu uličníků, dezertérů, stranických funkcionářů a židovských literátů, čímž
byl demokracii uštědřen políček, až to mlasklo. Je zapotřebí důvěřivosti
parlamentního kouzelníka měšťanské demokracie, aby bylo možné domnívat se, že
nyní či v budoucnosti by mohla byt brutální rozhodnost nositelů světového moru
zažehnána nějakou zaklínací formulí západního parlamentního systému.
Marxismus
bude tak dlouho pochodovat po boku demokracie, dokud se mu nepodaří nepřímými
cestami získat pro své zločinné cíle dokonce i podporu od nacionální duchovní
části světa, která je podle něj určena k vyhlazení. Pokud by však došel k
přesvědčení, že by se z čarodějnického kotle naší parlamentní demokracie dala
svařit majorita, která - na základě své zákonodárně dané oprávněné většiny - by
si marxismus se vší vážností "podala", byla by marxistická
parlamentní komedie hned u konce. Praporečníci rudé internacionály by okamžitě,
namísto apelu na svědomí demokracie, vystoupili s plamennými projevy k
proletářským masám a jejich boj by se v tu ránu přenesl ze zatuchlého vzduchu
zasedacích sálů našich parlamentů do fabrik a na ulici. Demokracie by byla
okamžitě zničena. To, co se nepodařilo šikovným apoštolům lidu v parlamentech,
zvládly by bleskově poštvané proletářské masy s páčidly a kovářskými kladivy,
přesně jako na podzim 1918: rázně by přesvědčily měšťanský svět, jak bláhové je
namlouvat si, že je možné postavit se na odpor židovskému dobývání světa
prostředky západní demokracie.
Jak
již bylo řečeno, je potřeba důvěřivé mysli k tomu, hrát s takovým protihráčem
podle pravidel, která mu slouží pouze k blafováni nebo k jeho vlastnímu
prospěchu, a která hodí přes palubu, jakmile se mu přestanou hodit.
U
všech stran takzvaného občanského zaměření se při politickém zápase jedná ve
skutečnosti o pouhou rvačku o parlamentní křesla, přičemž postoje a zásady se
házejí přes palubu jako zbytečný balast. Tomu jsou přizpůsobeny i jejich
programy a poměřování jejich sily. Chybí jim ona velká magnetická přitažlivost,
kterou široká masa následuje pod naléhavým dojmem velkých a vynikajících
myšlenek, přesvědčující síla bezpodmínečné víry, snoubící se s fanatickým
odhodláním k boji.
Avšak
v době, kdy jedna strana, vyzbrojená všemi zbraněmi tisíckrát zločinného
světového názoru nastupuje k útoku proti existujícímu řádu, může se druhá
strana postavit na odpor pouze tak, že si osvojí formy nové, v našem případě
politické víry, a hesla slabošské a zbabělé obrany zamění za bojový výkřik
odvážného a brutálního útoku. Jestliže je však dnes našemu hnuti, zejména ze
strany takzvaných národně občanských ministrů - například z bavorského středu -
duchaplně vyčítáno to, že usiluje o jakýsi "převrat", můžeme dát
každému takovému politizujícímu trpaslíkovi pouze jedinou odpověď: ano,
pokoušíme se napravit to, co jste vy ve vaší zločinné hlouposti promeškali. Vy,
s vašimi zásadami parlamentního obchodu s hovězím, jste napomohli zavléct národ
do propasti, ale my stavíme, útokem a prostřednictvím nastolení nového
světonázoru stejně jako fanatickou, neústupnou obranou jeho zásad, našemu
národu schody, po kterých jednou vystoupí opět vzhůru do chrámu svobody.
V
době zakládání hnutí musela být naše pozornost neustále upřena k tomu, aby se z
uskupení bojovníků za nové a vyšší přesvědčení nestal pouhý spolek na podporu
parlamentárních zájmů. Prvním preventivním opatřením bylo vytvoření programu,
jež cílevědomě usiloval o takový vývoj, který již svou vnitřní velikostí
odstrašoval slabošské duchy dnešních stranických politiků. Jak správné bylo
naše pojetí nutnosti programových cílů nejostřejšího ražení, to vyplynulo jasně
z oněch osudových chyb, které nakonec vedly ke zhroucení Německa.
Na
základě tohoto poznáni jsem musel formovat nové pojetí státu, které se stalo
podstatnou součástí nového světového názoru.
Již
v prvním svazku této knihy jsem se zabýval slovem "národní", a musel
jsem konstatovat, že toto označení se zdá být pojmově příliš málo vymezené na
to, než aby dovolilo vytvořeni uzavřeného bojového společenství. Všechno možné,
co se ve své názorové podstatě nebetyčně rozchází, se dnes motá pod heslem
"národní". Dříve než přejdu k úkolům a cílům Národně socialistické
německé dělnické strany, chtěl bych podat vysvětlení pojmu "národní"
a jeho vztahu k stranickému hnutí.
Pojem
"národní" se jeví tak málo jasně vymezený, mnohoznačně vykladatelný a
neomezený v praktickém použití jako například slovo "religiózní".
Také pod tímto pojmem si lze velmi těžko představit něco zcela precizního, a to
ani ve smyslu myšlenkového uchopení, ani v praktickém působení. Představitelným
se stává označení "religiózní" v okamžiku, kdy se spojuje s konkrétně
nastíněnou formou svého působení. Je to velmi krásné, většinou však levné
prohlášení, když někdo označí jiného člověka za "hluboce
religiózního". Snad se najdou i tací, kteří se budou tímto zcela všeobecným
označením cítit uspokojeni a jimž toto označení zprostředkuje dokonce i více
nebo méně jasný obraz stavu duše. Jelikož však velká masa nesestává z filosofů
ani ze světců, bude taková zcela všeobecná religiózní idea znamenat pro
jednotlivce většinou jen potvrzení jeho individuálního myšlení a konání, aniž
by však vedla k té působnosti, kterou vyžaduje vnitřní religiózní touha, z níž
se z čistě metafyzického neohraničeného světa myšlenek formuje jasně vymezená
víra. To jistě není účelem samo o sobě, nýbrž jen prostředkem k dosažení cíle,
je to ale nezbytný prostředek k tomu, aby mohlo být cíle dosaženo. Tento účel
však není pouze ideální, nýbrž v podstatě vzato zcela eminentně praktický. Je
vůbec třeba si uvědomit, že nejvyšší ideály vždy odpovídají nejhlubší životní
nutnosti, stejně jako šlechetnost povznášející krásu v posledku spočívá jenom v
logické účelnosti. Tím, že víra pomáhá pozvednout člověka nad úroveň zvířete,
přispívá v pravdě k upevnění a zajištění jeho existence. Vezmeme-li dnešnímu
lidstvu jeho religiózně-věroučné, v praktickém významu pak morální zásady, jež
mu byly vštípeny výchovou, a odstraníme-li tuto religiózní výchovu, aniž bychom
ji nahradili něčím stejně hodnotným, výsledkem bude těžký otřes základů
lidského bytí.
Můžeme
tedy konstatovat, že člověk žije nejenom proto, aby sloužil vyšším ideálům, ale
že tyto vyšší ideály jsou současně předpokladem pro jeho existenci jako
člověka. Kruh se tak uzavírá.
Samozřejmě
spočívají již ve všeobecném pojmu "religiózní" jednotlivé zásadní
myšlenky či přesvědčení, například o nezničitelnosti duše, věčnosti jejího
bytí, existenci vyšší bytosti atd. Právě tyto myšlenky, ať jsou pro jednotlivce
jakkoliv přesvědčivé, podléhají jeho kritickému zkoumání a tím kolísáním mezi
souhlasem nebo odmítáním tak dlouho, dokud se tato citová tušení či poznání
nestanou zákonitou silou nezvratné víry. Tato je hlavním bojovým faktorem,
který základnímu religióznímu názoru umožňuje průlom a razí mu cestu. Bez jasně
vymezené víry by religiozita ve své nejasné mnohotvárnosti byla nejenom
bezcenná pro lidský život, ale přispěla by pravděpodobně k všeobecnému
rozvratu.
Podobně
jako s pojmem "religiózní" je tomu s pojmem "národní". Také
v tomto pojmu jsou obsaženy některé zásadní poznatky.
Přestože
mají mimořádný význam, jsou formálně natolik málo určeny, že se pozvedají nad
hodnotu víceméně uznávaného obecného názoru teprve tehdy, když jsou zasazeny do
rámce politické strany. Neboř realizace světonázorových ideálů a z nich
odvozených požadavků se děje stejně tak málo prostřednictvím čistého pocitu
nebo vnitřního chtění lidí, jako například získání svobody všeobecnou touhou po
ní. Nikoliv, teprve když ideální touha po nezávislosti dostane formou
vojenských mocenských prostředků bojovou organizaci, lze toužebné přáni národa
proměnit v nádhernou skutečnost.
Každý
světový názor, ať už je tisíckrát správný a pro lidstvo nanejvýš užitečný,
zůstane bezvýznamný pro uspořádáni života národů tak dlouho, dokud se jeho
zásady nestanou korouhví bojového hnuti, které musí zůstat tak dlouho stranou,
dokud působeni těchto zásad nebylo završeno vítězstvím světonázorových ideji a
stranická dogmata netvoří základní zákony státu národního společenství.
Jestliže
však má všeobecná duchovní představa sloužit jako základ budoucího vývoje,
potom je zde prvním předpokladem vytvoření všeobecné jasnosti o podstatě, druhu
a rozsahu této představy, protože pouze na takovém základě lze vytvořit hnutí,
které je schopno ve vnitřní homogenitě svého přesvědčení vyvinout nutnou sílu k
boji. Ze všeobecných představ musí vzniknout politický program, ze všeobecného
světonázoru politická víra. Tato víra, jejíž cíl má být prakticky dosažitelný,
nebude sloužit pouze ideji jako takové, nýbrž bude muset brát ohled i na
prostředky boje, jež jsou k dispozici a musí být použity pro dosažení vítězství
této ideje. Abstraktně správná duchovní představa, kterou hlásá program, se
musí snoubit s praktickým poznáním politika. Tak se musí věčný ideál jakožto
vůdčí hvězda lidstva bohužel spokojit s tím, že bude brát v úvahu slabosti
tohoto lidstva, aby apriorně neztroskotal na lidské nedokonalosti. Znalec
psychiky národa se musí spojit s filozofem, aby z říše věčných pravd a ideálů
přinesl to, co je v lidských možnostech a tomu dal formu.
Přenesení
všeobecné, ideální a nejpravdivější světonázorové představy do určitým způsobem
vymezeného, pevně organizovaného, duchovně a vůlí jednotného politického a
bojového společenství je nejvýznamnější počin, neboť jenom na jeho šťastném
řešení záleží možnost vítězství ideje. Zde musí vystoupit z moře milionů lidí,
kteří v jednotlivostech více nebo méně jasně určité pravdy tuší a částečně snad
i chápou, jedinec, aby s nepochybnou silou formoval z kolísavého světa představ
širokých mas zaručené zásady, a tak dlouho vedl zápas za jejich obecnou
správnost, až se z vlnobití svobodného světa myšlenek vynoří skála jednotného
společenství víry a vůle.
Všeobecné
právo k takovém konání je založeno na nutnosti, osobní právo na úspěchu.
Pokusíme-li
se ze slova "národní" vyloupnout jeho smysluplné nejvnitřnější jádro,
dojdeme k následujícímu zjištění:
Náš
nynější nejběžnější politický názor spočívá obecné na představě, že státu je
sice třeba přiznat tvůrčí, kulturu vytvářející sílu, že však nemá nic společného
s rasovými předpoklady, nýbrž že je spíš produktem hospodářských nutností, v
nejlepším případě výsledkem politické vůle k moci. Takové základní pojetí vede
ve svých logických důsledcích nejenom k podcenění původní rasové prasíly, nýbrž
i k nedostatečnému ocenění osobnosti. Neboť odmítnutí rozličností jednotlivých
ras vzhledem k jejich všeobecným kulturotvorným silám musí nutně přenést tento
veliký omyl i na hodnocení jednotlivce. Domněnka o rovnosti ras se stane
základem pro stejné posuzování národů a dále pro lidské jednotlivce. Proto také
mezinárodní marxismus není nic jiného, než Židem Karlem Marxem zprostředkované
přenesení jistého, již déle existujícího světonázorového postoje a pojetí do
formy určitého politického vyznání víry.
Bez
podkladu takového všeobecně již existujícího otrávení by nikdy nebyl možný
udivující politický úspěch tohoto učení. Karel Marx byl skutečně pouze ten
jedinec mezi miliony lidi, který v bahně zvolna skomírajícího světa s rybářským
pohledem proroka rozpoznal podstatné jedovaté látky, uchopil je, aby je jako
černý mág vložil do koncentrovaného roztoku sloužícímu k rychlejšímu zničení
nezávislého bytí svobodných národů na této zemi. To všechno samozřejmě ve
službách své rase.
Marxistické
učení je zkrácený duchovní extrakt dnes obecně platného světonázoru. Již z
tohoto důvodu je jakýkoliv boj našeho takzvaného občanského světa proti tomuto
učení nemožný, ba směšný, neboť i tento občansky svět je v podstatě prolezlý
všemi těmito
jedovatými
látkami a klaní se světovému názoru, který se od marxistického obecně odlišuje
pouze mírou a osobami. Občanský svět je marxistický, věří však na možnost vlády
určité skupiny lidí (buržoazie), zatímco marxismus plánovitě usiluje o
převedení celého světa do židovských rukou.
Naproti
tomu národní světonázor uznává význam lidstva v jeho rasových prazákladech. Ve
státu vidí principiálně jenom prostředek k dosažení cíle, a za svůj cíl
považuje zachování rasového bytí lidstva. Tím nevěří v žádném případě na
nějakou rovnost ras, nýbrž rozpoznává v jejich rozdílnosti vyšší nebo nižší
hodnotu a tímto poznáním se cítí být zavázán vyšší vůli, jež ovládá toto
universum, požadovat vítězství lepších a silnějších a žádat zánik horších a
slabších. Tím vzdává principiálně hold aristokratické základní myšlence přírody
a věří na platnost tohoto přírodního zákona pro všechny jednotlivé živé
bytosti. Tento světonázor rozpoznává nejen různé hodnoty jednotlivých ras, ale
i různé hodnoty jednotlivých lidí. Z masy si pro sebe vybírá význam osobnosti,
čímž působí vzhledem k dezorganizovanému marxismu organizátorsky. Věří v
nutnost idealizace lidstva, neboť pouze v ní spatřuje předpoklad pro bytí
tohoto lidstva. Avšak nemůže přiznat právo na existenci etické ideji, pokud
tato idea představuje nebezpečí pro rasový život nositele vyšší etiky, neboť v
zbastardělém a znegrovatělém světě by byla také všechna lidská krásna a
vznešenosti, jakož i veškeré představy idealizované budoucnosti našeho lidstva,
navždy ztraceny.
Lidská
kultura a civilizace jsou v této části světa nerozlučně vázány na existenci
Árijce. Jeho vymření nebo zánik spustí na tuto planetu černý závoj bezkulturní
doby.
Podkopávání
stavu lidské kultury prostřednictvím zničení jejich nositelů se však jeví z
hlediska národního světonázoru jako nejproklatější zločin. Odváží-li se kdo
vložit ruku na nejvyšší podobenství Pána, dopouští se zločinu na dobrotivém
stvořiteli tohoto zázraku a napomáhá vyhnání z ráje.
Tím
odpovídá národní světový názor nejvnitřnější vůli přírody, neboť ona vytváří
tuto svobodnou hru sil, která musí vést k trvalému vzájemnému vyššímu pěstění,
až nakonec bude tomu nejlepšímu lidstvu dána prostřednictvím získaného
vlastnictví této země volná cesta k tomu, aby se zaobíralo věcmi, jež leží
zčásti nad ním, zčásti mimo něj.
Všichni
tušíme, že ve vzdálené budoucnosti mohou pro lidstvo vyvstat problémy, k
jejichž zvládnutí bude povolána nejvyšší rasa jakožto velkopanský lid,
užívající o prostředky a možnosti celé zeměkoule.
Je
samozřejmé, že takto všeobecné konstatování smyslu obsahu národního světového
názoru může vést k tisícerému výkladu. Ve skutečnosti sotva najdeme nějaké
novější politické seskupení, které by se nějakým způsobem tohoto světonázoru
nedovolávalo. Avšak již samou svou existencí dokazuje tento světonázor
rozdílnost svého pojetí vůči všem ostatním. Tak vystupuje proti marxistickému
světonázoru, vedeného jednotnou hlavní organizací, směsicí nejrůznějších
koncepcí, která je již ideově málo působivá vůči semknuté nepřátelské frontě.
Vítězství však nebudou vybojována takto slabošskými masami! Teprve vystoupí-li
proti internacionálnímu světonázoru, řízenému politicky organizovaným
marxismem, stejně organizovaný a řízený světonázor národní, přikloní se při
stejné bojové energii vítězství na stranu věčné pravdy.
Organizační
podchycení světového názoru se může uskutečnit vždy pouze na základě jeho
určitého formulování a tím, čím jsou dogmata pro víru, tím jsou pro vznikající
politickou stranu stranické zásady.
Pro
národní světový názor musí být vytvořen nástroj, který mu zaručí možnosti
bojového zastupování, podobně jako marxistická stranická organizace uvolňuje
cestu internacionalismu.
Že
stranické zázemí národního pojmu je předpokladem k vítězství národního
světonázoru, dokazuje nejlépe skutečnost, kterou přiznávají - přinejmenším
nepřímo - dokonce i nepřátelé takového propojení se stranou. Právě ti, kteří
neúnavně zdůrazňují, že na národní světový názor nemá patent žádný jednotlivec,
nýbrž že jiskří nebo "žije" v srdcích bůhví kolika milionů lidi,
dokazují tím, že skutečnost všeobecné existence takových představ ani v
nejmenším nebrání vítězství nepřátelského světového názoru, který je však
klasicky zastupován politickou stranou. Kdyby tomu bylo jinak, musel by německý
národ už dnes slavit gigantické vítězství a nestál by na pokraji propasti.
Internacionálnímu světonázoru dopomohla k úspěchu skutečnost, že je zastupován
útočně organizovanou politickou stranou, důvodem neúspěchu opačného světonázoru
bylo jeho dosavadní nedostatečně jednotně formované zastupování. Nikoliv v
neomezené volnosti výkladu všeobecného názoru, nýbrž pouze ve vymezené a tím
shrnuté formě politické organizace může světový názor bojovat a vítězit.
Proto
jsem viděl svůj úkol zejména v tom, z rozsáhlé a nezformované látky všeobecného
světového názoru vyloupnout hlavní ideje a zformulovat je do víceméně
dogmatických forem, které se ve svém jasném vymezení hodí k tomu, aby jednotně
spojovaly lidi, kteří se k tomu zaváží. Jinými slovy: Národně socialistická
německá dělnická strana přejímá ze základních myšlenek všeobecného národního
světového názoru podstatné věci, a berouc v úvahu praktickou skutečnost, dobu a
existující lidský materiál a jeho slabosti, vytváří z nich politické vyznání
víry, které v takto umožněném pevném organizačním podchycení velké lidské masy
vytváří předpoklady pro vítězné prosazení tohoto světového názoru.