Mein Kampf 25.část-NĚMECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE
NĚMECKÁ POLITIKA SMLUV PO VÁLCE
Rozervanost
zahraničně politického vedení Říše v sestavování základních principů účelové
politiky spojeneckých smluv po revoluci nejenom že pokračovala, nýbrž byla
dokonce předstižena. Neboť jestliže před válkou mohlo v první řadě, jako
příčina našeho pochybného státního vedení, platit všeobecné pomatení pojmů, pak
to byl po válce nedostatek skutečné vůle. Bylo samozřejmé, že kruhy, které v
revoluci spatřovaly dosažení svých destruktivních cílů, nemohly mít zájem na
žádné svazové politice, jejíž výsledkem by muselo zákonitě být znovu vybudování
nového svobodného německého státu. Nejenže by tento vývoj naprosto odporoval
vnitřnímu smyslu listopadových zločinců, nejenom že by měli přerušit, či přímo
ukončit zmezinárodňováni německého hospodářství a jeho pracovních sil. Také
vnitřní politický dopad, coby důsledek zahraničně politického boje za svobodu,
by byl pro nositele dnešní říšské moci v budoucnosti osudný. Člověk si totiž
nedokáže představit povstání národa, aniž by nejprve proběhlo jeho předchozí
znárodnění, stejně jako naopak každý násilný zahraničně politický úspěch nutně
vede ke zpětné reakci v tom samém smyslu. Každý boj za svobodu vede ze
zkušenosti k posílení národního soucítění, sebevědomí, ale taky k ostřejší
nedůtklivosti všech antinárodních elementů a jim podobné činnosti. Režimy a
osoby, které v klidných časech trpěny, ba dokonce často zůstanou bez
povšimnutí, se v časech rozbouřeného národního nadšení setkají nejenom s
odmítnutím, nýbrž přímo s odporem, který se jim pak stane osudným. Jen si
vzpomeňme například na všeobecný strach ze špionů, který po vypuknutí války
náhle propukl ve vřavě lidské vášně, a vedl k nejbrutálnějšímu, a často k
nespravedlivému pronásledování, ačkoliv si každý mohl říci, že nebezpečí
špionáže je daleko větší během dlouhé mírové doby, i když se z přirozených
důvodů nesetká s takovou odezvou ve stejném všeobecném rozměru.
Neboť
instinkt státních parazitů, kteří byli na povrch vyplaveni listopadovými
událostmi, moc dobře tuší, že chytrou svazovou politikou by podporovali
svobodné povznesení našeho národa, a národní smýšlení, které by na tomto
základě vzniklo, by mohlo znamenat zničení jeho vlastní zločinecké existence.
Tím
je pochopitelné, proč od roku 1918 rozhodující vládní místa zklamala v
zahraničněpolitickém směru, a proč vedení státu skoro neustále plánovitě
pracovalo proti jakýmkoliv skutečným zájmům německého národa. Neboť to, co se
na první pohled zdálo být nepromyšlené, se při bližším prozkoumání odhalilo
jako důsledné pokračování trendu, který poprvé zcela veřejně nastolila
listopadová revoluce roku 1918.
Samozřejmé,
že je zde nutno rozlišovat mezi zodpovědnými vůdci našich státních úřadů,
průměrem našich parlamentních politikářů a mezi velkým stupidním stádem našeho
snášenlivého obyvatelstva.
Ti
jedni vědí, co chtějí. Ti druzí spolupracují, buďto proto, jelikož to vědí,
nebo jsou skutečně tak zbabělí, postavit se bezohledně na odpor této rozpoznané
a jako škodlivě vnímané skutečnosti. Ti ostatní se přizpůsobují z neporozumění
a hlouposti.
Dokud
byla Národně socialistická německá dělnická strana pouze malým a neznámým
spolkem, mohli mít zahraničně-politické problémy v očích mnohých přívrženců
pouze podřadnější význam. A to především proto, že právě naše hnutí vždy
zastupovalo ten názor, a zastupovat ho vždy bude, že vnější svoboda ani
nespadne z čistého nebe, ani nám nebude jako dar věnována pozemskými mocnostmi,
nýbrž že může být pouze plodem vnitřního mocenského vzrůstu. Pouze odstraněni
příčin našeho rozvratu, stejně jako zničení poživatelů téhož samého, může být
předpokladem vnějšího boje za svobodu.
Nyní
se dá tedy pochopit, že z těchto důvodů byl v počátcích mladého hnutí význam
zahraničně-politické otázky potlačen do pozadí na úkor významu jeho vnitřních
reformátorských úmyslů.
Jakmile
však byl rámec malého, bezvýznamného hnutí překonán a konečně rozšířen, a mladé
hnutí dostalo význam velkého svazu, vyplynula z toho také nutnost, zaujmout
pozici k otázce zahraničně-politického vývoje. Bylo nutno vytyčit směrnice,
které by se svými základními názory nejenom že neprotivili našemu světonázoru,
nýbrž aby dokonce znázorňovali projev těchto názorů.
Právě
z nedostatku zahraničně-politického vzdělání našeho národa vyplývá pro naše
hnutí povinnost zprostředkovat jednotlivým vůdcům a stejně tak i širokým masám
určitou formu zahraničně-politického myšlení, a to velkorysými směrnicemi,
které je do budoucna předpokladem každého praktického provádění
zahraničně-politické přípravy ke znovu-získání svobody našeho národ, stejně
jako skutečné suverenity Říše.
Vlastní
zásada a směrnice, kterou musíme mít během posuzování této otázky neustále na
vědomí je ta, že také zahraniční politika je pouze účelovým prostředkem, jehož
účelem je výhradně podpora naší vlastní národní pospolitosti. Žádná
zahraničně-politická úvaha nemůže být vedena z jiného stanoviska, než z
následujícího:
Je
to k nynějšímu, nebo budoucímu užitku našeho národa, a nebo mu to může být ku
škodě?
Toto
je jediný předsudek, který je platný při zpracovávání této otázky. Stranicko
politické, religiózní, humánní, a vůbec jakékoliv jiné hlediska beze zbytku
odpadají.
Pakliže
před válkou bylo úkolem německé zahraniční politiky zajištění obživy našeho
národa a jeho dětí na této zeměkouli přípravou cesty, která by mohla vést k
tomuto cíli, stejně jako získání k tomu potřebných pracovních sil formou
vhodných spojenců, je to dnes naprosto stejné, pouze s následující výjimkou:
Před válkou platilo sloužit udržení německé národní pospolitosti s přihlédnutím
na stávající síly nezávislého mocenského státu, zatímco dnes platí nejprve vrátit
národu opět sílu ve formě svobodného mocenského státu, který je předpokladem
pro pozdější prováděni praktické zahraniční politiky ve smyslu budoucího
zachování, podpory a výživy našeho národa.
Jinými
slovy tedy: cílem dnešní německé zahraniční politiky by měla být příprava k
opětovnému získání zítřejší svobody.
Přitom
je třeba mít neustále na zřeteli základní pravidlo: Možnost opětovné získáni
nezávislosti dané národní pospolitosti není absolutně vázána na celistvost
určitého státního útvaru, nýbrž spíše na existenci alespoň minimálního zbytku
tohoto národa a státu, který v državě potřebné svobody bude nejenom nositelem
duchovního společenství celé národní pospolitosti, nýbrž bude i iniciátorem
vojenského osvobozovacího boje.
Pokud
stamilionový národ snáší jho otroctví, jen aby zachoval státní celistvost, je
to horší, než kdyby byl takový stát a takový národ roztříštěn a pouze jeho malá
část by si zachovala naprostou svobodu. Samozřejmě za předpokladu, že by tento
zbytek byl naplněn svatým posláním, nejenom neustále prohlašovat svou duchovní
a kulturní neoddělitelnost, nýbrž i ze zbrojního hlediska připravovat konečné
osvobození a sjednocení nešťastně utlačovaných částí.
Dále
je nutno zvážit, jestli otázka znovu získání ztracených teritorií národa a
státu je v první řadě otázkou znovu nabytí politické moci a nezávislosti rodné
země, zda v tomto případě nebudou muset být zájmy ztracených území bezohledně
potlačeny do pozadí vůči jednotným zájmům znovu získáni svobody celého území. Neboť
osvobození utiskované, oddělené části národní pospolitosti, nebo provincie
nějaké říše se neděje na základě přání utlačovaných, nebo z protestu
pozůstalých, nýbrž pouze pomocí mocenských prostředků více či méně suverénních
zbytků někdejší společné vlasti. Proto je předpokladem pro znovu získání
ztracených území intenzivní podpora a posilování zbylé části státu, stejně jako
v srdcích dřímajícího neotřesitelného odhodlání obětovat se v rozhodující
hodinu do služeb osvobození a sjednocení celé národní pospolitosti. Tedy
podstoupení zájmů oddělených území onomu jedinému zájmu, vybojovat zbylé části
onu míru politické moci a síly, která by byla předpokladem pro korekturu vůle
nepřátelských vítězů. Neboť utlačované země nebudou do lůna společné říše
přivedeny ohnivými protesty, nýbrž pouze průbojným mečem. Ukovat tento meč je
úkolem vnitropolitického vedení daného národa. Zajistit materiál pro kování a
nalézt válečné spojence je úkolem zahraničně-politickým.
V
první části tohoto díla jsem se zaobíral polovičatostí naší předválečné
politiky spojeneckých smluv. Z oněch čtyř cest pro budoucí udržení naší národní
pospolitosti a její následné obživy byla zvolena ta čtvrtá, nejnevhodnější.
Namísto zdravé evropské politiky se sáhlo ke koloniální a obchodní politice. To
bylo o to chybnější, domnívat se, že se tím dá uniknout střetu zbraní.
Výsledkem tohoto pokusu, posadit se na všechny židle, byl onen známý pád mezi
ně, a světová válka pak byl poslední účet předložený říši za chybný zahraničně
politický výkon.
Správnou
cestou by byla již tehdy cesta třetí: Posílení kontinentální moci pomoci
získání nové půdy v Evropě, přičemž právě tím se zdálo být na dosah doplnění
pozdějších koloniálních území v rozsahu přírodních možností. Tato politika by
však byla proveditelná pouze v případě spojenectví s Anglií, nebo za tak
obrovských požadavků vojenských mocenských prostředků, že by na čtyřicet až
padesát let byli do pozadí zcela zatlačeny veškeré kulturní úkoly. To by se
ještě dalo zodpovědět. Kulturní význam daného národa je stejně skoro vždy
svázán s jeho politickou svobodou a nezávislostí, přičemž ta je předpokladem
pro existenci nebo spíše vznik toho prvního. Pro zajištění svobody proto nesmí
být žádná oběť příliš drahá. To, co bude odebráno všeobecným kulturním potřebám
díky enormním požadavkům ze strany vojenských prostředků daného státu, bude
moci být později vráceno o to bohatšími prostředky. Ano, dá se dokonce říci, že
po podobném zhuštěném napětí sil jedním směrem, a sice za udržení státní
nezávislosti, přichází určité uvolnění nebo kompenzace, a to právě neobyčejným
a překvapivým rozkvětem do té doby zanedbávaných kulturních sil příslušného
národa. Z bídy perských válek vzešel rozkvět periklejské éry, a ze starostí
punských válek se římský stát začal oddávat do služeb vyšší kultury.
Ovšem
podobné naprosté podrobení všech ostatních zájmů národní pospolitosti jedinému
úkolu, totiž přípravě budoucího zbrojení k pozdějšímu zajištění státu, nesmí
být rozhodnosti většiny svěřeno do rukou parlamentním hlupákům a darmošlapům.
Vyzbrojit během tvorby ostatních hodnot dokázal otec Friedricha Velikého, ovšem
otcové našeho demokratického parlamentního nesmyslu židovského ražení to
nedokážou.
Již
z tohoto důvodu mohlo být předválečné zbrojení za účelem získání nové půdy v
Evropě pouze přiměřené, neboť jenom těžko se dalo obejít bez podpory vhodných
spojenců.
A
jelikož nikdo nechtěl nic slyšet o plánovité přípravě války, bylo upuštěno od
získávání pozemků v Evropě. A tím že se přiklonilo ke koloniální a obchodní
politice, bylo obětováno jinak možné spojenectví s Anglií, aniž by se člověk
přitom zcela logicky opřel o Rusko, vklopýtal pak, opuštěn všemi, kromě
chorobného habsburského dědictví, do světové války.
K
charakteristice dnešní zahraniční politiky je nutno ještě říci, že neexistuje
naprosto žádná nějak zřetelně viditelná a srozumitelná směrnice. Pakliže jsme
se před válkou pochybeným způsobem vydali čtvrtou cestou, po které jsme se
beztoho pohybovali pouze napolovic, nelze, již od revoluce, tuto cestu spatřit
ani tím nejostřejším zrakem. Ještě více než před válkou schází jakékoliv
plánovité uvažování. Je to, jako by se někdo pokoušel zhatit i poslední možnost
opětovného povstání našeho národa.
Střízlivé
prostudování dnešních evropských mocenských poměrů vede k následujícímu
rezultátu:
Již
po tři sta let je historie našeho kontinentu určována pokusy Anglie zajistit
si, pomocí vyvážených, vzájemně propletených mocenských vztahů evropských zemí,
nutné krytí svých světově mocenských britských cílů.
Tradiční
tendence britské diplomacie, která v Německu dokáže pouze zpochybňovat tradici
pruské armády, se již od časů královny Alžběty plánovitě zaměřuje na to,
zabránit, a pokud to bude nutné vojenskými prostředky zničit jakékoliv
vystupování nějaké evropské velmoci nad rámec všeobecného mocenského řádu.
Mocenské prostředky, které Anglie v tomto případě používá, jsou různé, vždy dle
stávající situace, nebo daného úkolu. Rozhodnost a síla vůle pro jejich použití
je stále stejná. A čím horší byla situace Anglie v průběhu doby, tím nutnější
připadalo britskému říšskému vedení udržování stavu vzájemného ochromování sil
jednotlivých evropských států. Politické uvolnění bývalých severoamerických
koloniálních území vedlo v následné době k vskutku obrovskému úsilí
bezpodmínečného zachování evropského krytí zad. A tak se veškerá síla
anglického státu, po zničení Španělska a Holandska coby námořních mocností,
koncentrovala tak dlouho na vzrůstající Francii, až konečně mohlo být, pádem
Napoleona I., nebezpečí této mocné vojenské mocnosti pro Anglii prohlášeno za
zlomené.
Přeorientování britské státní zručnosti proti Německu probíhalo pouze pozvolna,
a to nejenom proto, že zprvu z důvodu nedostatku národní jednoty německého
národa nehrozilo Anglii od Německa žádné přímé nebezpečí, nýbrž i proto, že
veřejné mínění, které bylo vychováváno propagandisticky za určitým státním
účelem, se jen pomalu přeorientovávalo na nové cíle. Střízlivé poznání státníků
se zde zdálo být přeměněno do emočních hodnot, které jsou nejenom plodnější,
nýbrž i stabilnější z hlediska dlouhodobosti. Když státník naplní úmysl svých
myšlenkových pochodů, obrátí se okamžitě na další cíle. Toho však není schopna
široká masa, které to určitou dobu trvá. A proto musí být propagandistická práce
na tomto poli schopna emocionálně přetvořit tuto masu na nástroj nových úmyslů
jejích vůdců.
Již
v letech 1870/71 v tomto Anglie vytyčila své nové postoje. Zakolísání, která
byla způsobena jak světově hospodářským významem Ameriky, tak i politickým
vývojem v Rusku, bohužel nebyla Německem využita, takže zákonitě muselo dojít k
upevnění původních tendencí britského státnictví.
Anglie
spatřovala v Německu mocnost, jejíž hospodářský, a tím i světově politický
význam vzrůstal v tak hrozivém rozsahu, a to nejenom z důvodu jeho ohromné
industrializace, že se dalo zvažovat sílu obou mocností ve stejných oblastech.
Hospodářské porobení světa, které se našim státním šoférům zdálo být největší
moudrostí nejvyšších vrcholů, byl oproti tomu pro anglického politika důvod k
organizování odporu. Že se tento odpor oděl do roucha rozsáhle organizovaného
útoku, zcela odpovídal státnickému umění, jehož cíle nespočívali v udržení
pochybného světového míru, nýbrž pouze v upevnění britského světového panství.
Že si přitom Anglie posloužila spojenectvím všech států, které vojensky
přicházely alespoň jen trochu do úvahy, odpovídalo právě tak jeho tradiční
opatrnosti v odhadu protivníkových sil, jako i v pochopení své vlastní
momentální slabosti. Nedá se to označit jako bezskrupulóznost, jelikož podobná
obrovská organizace nemůže hodnotit válku z hrdinského hlediska, nýbrž pouze
dle účelnosti. Diplomacie se musí starat o to, aby národ hrdinsky nezanikl,
nýbrž aby byl prakticky zachován. Každá cesta, která k tomu vede, je pak
účelnou, a každé nenásledování jí musí být označeno za zločinecké zanedbáni
svých povinnosti.
S
revolucí v Německu byla pro anglické státní umění spásně zažehnána britská
starost o hrozící germánskou světovládu.
Od
té doby také přestaly existovat snahy Anglie o naprosté vymazání Německa z mapy
Evropy. Ba naopak, právě odporné zhroucení, ke kterému došlo v listopadových
dnech roku 1918, postavilo britskou diplomacii do zcela nové, zprvu skoro
naprosto neuvěřitelné situace:
Čtyři
a půl roku bojovalo britské světové impérium za přemožení domnělé převahy
kontinentální mocnosti. A náhle se dostavilo zhroucení, kdy se zdálo, že tato
mocnost zcela zmizí ze zorného pole. Ukázal se takový nedostatek vlastního
základního pudu sebezáchovy, že se zdálo, že tento necelých osmačtyřicet hodin
trvající čin otřese celou evropskou rovnováhou. Totiž že zničí Německo a
Francie se stane první kontinentální mocnosti Evropy.
Ohromná
propaganda, kterou byl britský národ během této války udržován při smyslech,
nesmírně štvavá, rozjitřena ve všech prainstinktech a vášních, musela nyní
spočívat jako závaží na rozhodnutí britských státníků. Pomocí
koloniálně-hospodářského a obchodně-politického zničení Německa bylo dosaženo
britských válečných cílů, a to co z toho vyšlo, bylo pouze zredukování
anglických zájmů. Zničením německého mocenského státu v kontinentální Evropě
mohli mít užitek pouze nepřátelé Anglie. V listopadových dnech roku 1918 a
následně až do pozdního léta 1919 již přesto bylo na možné přeorientování
anglické diplomacie, která v této dlouhé válce využila emocionálních sil
širokých mas více než kdy předtím, příliš pozdě. Nebyla možná z hlediska jednou
daného postoje vlastního národa, a nebyla možná ani z hlediska rozvrženi
vojenských mocenských poměrů. Francie na sebe strhla zákon obchodování, a mohla
tak diktovat ostatním. Jediná mocnost, která byla s to v těchto měsících
provést změnu v sjednávání a obchodováni, totiž samotné Německo, leželo v
záchvěvech vnitřní občanské války a ústy vlastních takzvaných státníků neustále
prohlašovalo připravenost k přijetí jakéhokoliv diktátu. Pokud v národním
životě národ přestává být, z důvodu nedostatku vlastního pudu sebezáchovy,
možným aktivním spojencem, stává se otrockým národem a jeho země osudově upadá
do pozice kolonie.
Jedinou
formu k zamezeni přílišného nárůstu moci Francie, byla účast Anglie na
rozdělováni kořisti.
Ve
skutečnosti Anglie svého válečného cíle nikdy nedosáhla. Převážení evropské
mocnosti přes mocenské poměry kontinentálního státního systému bylo nejenom že
zabráněno, nýbrž i valnou měrou opodstatněno.
Německo
jako vojenská mocnost bylo v roce 1914 vklíněno mezi dvě země, z nichž jedna
disponovala stejnou, a druhá dokonce větší silou. K tomu přicházela ještě
námořní převaha Anglie. Francie a Rusko kladlo překážky a odpor jakémukoliv
přílišnému rozvoji německé moci. Neobyčejně nevýhodná geografická poloha Říše
se také dala započítat mezi další bezpečnostní koeficienty proti přílišnému
nárůstu moci této země. Především pobřežní území bylo z vojenského hlediska
nevhodné k boji proti Anglií, malé a ztížené, fronta na pevnině oproti tomu
nadměrně široká a otevřená.
Jiné
bylo postavení dnešní Francie: vojensky první mocnost, bez jakéhokoliv
zřetelnějšího protivníka na kontinentu. Svou hranicí směrem na jih proti
Španělsku a Itálii byla lépe než chráněna. Proti Německu byla ochráněno jeho
vlastní bezmocností. Na svém pobřeží spočívala dlouhou frontou proti zdroji
životní síly britského impéria. Nejenom anglická životní centra tvořila snadný
cíl pro letadla a dalekonosné baterie, ale i životně důležité britské námořní
obchodní trasy byly vydány na milost francouzským ponorkám. Ponorková válka,
opírající se o dlouhé atlantské pobřeží, stejně jako o obrovské francouzské
okrajové oblasti středozemního moře v Evropě a severní Africe, by vedla ke
zhoubným účinkům.
A
tak bylo plodem boje proti mocenskému vývoji Německa politické působeni
francouzské nadvlády na kontinentu. Vojenský výsledek: upevnění Francie coby
první nadvlády v zemi a uznáni unie coby rovnocenné námořní mocnosti.
Hospodářsko-politicky: vydání největších britských zájmových území bývalým
spojencům. Stejné jako si nyní tradiční anglické politické cíle přály a
vyžadovaly určitou balkanizaci Evropy, stejným způsobem si cíle francouzské
přály balkanizaci Německa.
Anglickou
snahou vždy bylo a bude zabránění přílišnému nárůstu kontinentální mocnosti do
světově politického významu, to znamená udržení jakési určité vyváženosti v
mocenských poměrech jednotlivých evropských států. Neboť to se zdá být
předpokladem britské světové nadvlády.
Francouzskou
snahou vždy bylo a bude zabránit vytvoření rozhodné německé mocnosti, udržení
systému německých, ve svých mocenských poměrech vyrovnaných malých států, bez
jednotného vedení, při obsazení levého břehu Rýna coby předpokladu pro
vytvoření a zajištění své nadvlády v Evropě.
Poslední
cíl francouzské diplomacie bude na věky v protikladu k poslední tendenci
britského státnického umění.
Kdo
se pokusí z výše uvedeného hlediska zhodnotit dnešní německou politiku
spojeneckých smluv, musí dojít k přesvědčení, že jako poslední proveditelné
spojenectví zůstává pouze styk s Anglií. Ať již byly následky anglické válečné
politiky pro Německo sebestrašlivější, člověk přesto nesmí propadnou dojmu, že
by dnes již neexistoval žádný nutkavý zájem Anglie na zničení Německa, a že se
naopak anglická politika rok od roku musí více zaměřovat na oslabení nesmírné
francouzské snahy o nadvládu. Nyní však již není politika spojeneckých smluv
provozována z hlediska zpětného rozladění, nýbrž spíše z plodných poznatků
minulých zkušeností. Zkušenost by nás však měla poučit o tom, že spojenectví za
účelem uskutečnění negativních cílů trpí vnitřní slabostí. Osudy národů jsou
skovávány pouze díky vyhlídce na společný úspěch ve smyslu společného zisku,
podrobeni, zkrátka oboustranné rozšíření moci.
Jak
nedostatečně přemýšlí náš národ ve směru zahraničně-politickém, lze nejlépe
spatřit v neustálých tiskových zprávách o obrovské německé náklonnosti toho či
onoho cizího státníka, přičemž v tomto domnělém chování takové osobnosti k
našemu národu lze spatřovat zvláštní záruku nápomocné politiky vůči nám. Je to
však pouze neuvěřitelný nesmysl, spekulace neslýchané omezenosti obyčejných
politizujících německých maloměšťáků. Neexistuje ani anglický, ani americký
nebo italský státník, který by byl někdy orientován proněmecky. Každý anglický
státník bude v první řadě skutečny Angličan, americký Američan, a jistě
nenaleznete tak snadno Itala,který by prováděl jinou politiku, než proitalskou.
Kdo by tedy chtěl uzavírat spojenectví s cizími národy, a věří v proněmeckou
orientaci tamních politiků, je bďto osel nebo podvodník. Předpoklad pro
provázání osudů dvou různých národů nikdy nespočívá ve vážení si jednoho
druhým, nebo dokonce ve společné náklonnosti, nýbrž pouze v tušení účelnosti
pro obě smluvní strany. To tedy znamená, čím více bude anglicky státník
prosazovat proanglickou politiku, a nikdy ne proněmeckou, tím větší mohou, tyto
zcela určité zájmy proanglické politiky, z rozličných důvodů přinášet výhody
proněmeckým zájmům. Toto platí samozřejmě pouze do určitého stupně, a jednoho
dne se to může změnit v pravý opak. Samotné uměni vůdčího státníka se projevuje
právě tím, že za účelem provedení vlastních potřeb dokáže v určitém časovém
rozsahu nalézt vždy takové partnery, kteří musí jít zastupováním vlastních
zájmů stejnou cestou.
Praktické
využití pro současnost tedy může vyplynout pouze ze zodpovězení následujících
otázek: Které státy momentálně nemají žádný životni zájem na tom, aby naprostým
vyřazením německé střední Evropy bylo dosaženo francouzské bezpodmínečné
hospodářské a vojenské panovačné převahy? A které státy by mohly, na základě
vlastních existenčních podmínek a svých dosavadních tradičních politických
vlád, v takovémto vývoji spatřovat ohroženi své vlastni budoucnosti?
Neboť
v jednom musí mít člověk konečně naprosto jasno. Totiž že neúprosnějším
úhlavním nepřítelem německého národa je a zůstane vždy Francie. Je zcela jedno,
kdo bude ve Francii vládnout, zda Bourboni nebo Jakobíni, Napoleonisté nebo
občanští demokraté, klerikální republikáni či bolševici. Konečným cílem jejich
zahraničně politické činnosti bude vždy pokus o obsazení rýnské hranice, a
zajištění této řeky pro Francií, a to pomocí zničeného a roztříštěného Německa.
Anglie
si nepřeje Německo coby světovou velmoc, Francie však žádnou mocnost, která se
nazývá Německo. To je přeci jenom značný rozdíl! Dnes však nebojujeme za své
postavení ve světě, nýbrž za existenci naší vlasti, za jednotu našeho národa, a
za denní chléb pro naše děti. Pokud bychom z tohoto hlediska měli mít vyhlídku
na nějaké případné evropské spojenectví, zůstanou nám pouze dva státy: Anglie a
Itálie.
Anglie
si nepřeje žádnou Francií, jejíž vojenská pěst, nezadržená zbytkem Evropy, se
snaží převzít ochranu politiky, která se tak nebo tak jednoho dne musí zkřížit
s anglickými zájmy. Anglie si nikdy nemůže přát Francii, která jako vlastník
obrovských západoevropských železnorudných a uhelných dolů, má ty nelepší
předpoklady k ohrožující světové hospodářské pozici. A déle si Anglie nikdy
nemůže přát Francií, jejíž kontinentálně politická pozice se zdá být upevněna
roztříštěním zbytku Evropy, takže je tím nejenom umožněno, nýbrž přímo vynuceno
opětovné upevnění vyššího směru francouzské světové politiky. Bombové
vzducholodě se mohou každou noc ztisícinásobit, vojenská převaha Francie klepe
těžkými údery na dveře britského světového impéria.
Avšak
také Itálie si nepřeje a ani nemůže přát další upevňování francouzských pozic v
Evropě. Budoucnost Itálie bude vždy podmíněna vývojem, který se územně
seskupuje kolem Středozemního moře. To, o co se Itálie během války snažila,
skutečně nebyla dychtivost po rozšíření Francie, nýbrž spíše snaha zasadit nenáviděnému
jaderskému protivníkovi smrtelný úder. Každé kontinentální posílení Francie
znamená do budoucna oslabení Itálie, přičemž by bylo chybné domnívat se, že
příbuzenské vztahy mezi jednotlivými národy by vylučovali jejich vzájemnou
rivalitu.
Při
nejstřízlivějším a nejchladnějším uvažování jsou to dnes v první linii právě
tyto dva státy, Anglie a Itálie, jejichž vlastní přirozené zájmy se alespoň v
tom nejpodstatnějším nepříčí existenčním předpokladům německého národa, ba
dokonce se s nimi určitou měrou i ztotožňují.
Avšak
při hodnocení podobných spojeneckých možností nesmíme přehlédnout tři faktory.
První spočívá u nás, další dva pak v otázce možný států jako takových.
Je
vůbec možné s dnešním Německem vstoupit do spojeneckého svazku? Může se
mocnost, která chce ve svém spojenectví spatřovat pomoc při provedení vlastních
ofenzivních cílů, spojit se státem, jehož výsledky po celá dlouhá léta vykazují
pouze obraz směšné neschopnosti, pacifistické zbabělosti, a jehož větší část
národa v demokraticko marxistickém zaslepení nebetyčným způsobem zrazuje zájmy
vlastního národa a státu? Může jakákoliv dnešní mocnost vůbec doufat v hodnotný
vztah k druhému státu, ve víře, že jednou společně vybojují své společné zájmy,
když tento stát očividně nemá ani odvahu ani chuť, pohnout byť prstem pro
zachováni vlastního holého života? Zaručí se nějaká mocnost, pro kterou je
spojenectví něco více než jen garanční smlouva k zachování stavu pomalého
trouchnivění, podobně významu starého zhoubného trojspolečenství, na život a na
smrt státu, jehož charakteristickým projevem života je pouze podlézavá pokora
směrem navenek a hanebný útlak národní ctnosti dovnitř, státu, který již
nevlastni žádnou velkolepost, neboť si jí na základě vlastního chování
nezaslouží, vládám, které neprojevují naprosto žádnou úctu vůči svým státním
přívržencům, takže v zahraničí k nim nikdo nemůže chovat naprosto žádný obdiv?
Ne,
žádná mocnost, které záleží na vlastní existenci a která si od spojenectví
slibuje více, než provize pro po kořisti lačné parlamentáře, se s dnešním
Německem nespojí, neboť ani nemůže. V naši součastné spojenecké neschopnosti
spočívá také nejhlubší důvod pro solidaritu s nepřátelskými zloději. Jelikož se
Německo nikdy nebrání, až na několik plamenných "protestů" našich
parlamentních výborů, a zbytek světa nemá naprosto žádný důvod bojovat za naši
ochranu, a dobrý Bůh zbabělým národům principiálně nepřeje - i přes fňukání
našich vlasteneckých svazů - nezbude tedy samotným státům, které nemají přímý
zájem na našem naprostém zničení, nic jiného, než se zúčastnit francouzských
loupežných výprav, byť by tato spoluúčast na plenění měla výhradně sloužit k
zabránění posílení francouzských mocenských pozic.
Za
druhé nesmí být přehlédnuta ta potíž, která se týká přeorientování propagandou
vytyčeného směru, který ovlivňuje široké vrstvy obyvatelstva v nám doposud
nepřátelských státech. U národa, který je po celá léta označován za hunský,
zločinecký, vandalský atd., nemůže být přes noc objeven pravý opak a bývalý nepřítel
pak doporučen za budoucího spojence.
Ještě
větší pozornost však musí být věnována třetí skutečnosti, která bude mít
nejpodstatnější význam pro uspořádání budoucího evropského spojenectví:
Stejně
jako je z britského hlediska minimální zájem na další zničení Německa, o to
větší má na takovém vývoji událostí zájem mezinárodní burzovní židovstvo.
Rozpor mezi oficiálním, nebo lépe řečeno tradičním britským státnictvím a
rozhodujícími židovskými burzovními silami je nejvýrazněji možno spatřit v
rozdílných postojích k otázkám britské zahraniční politiky. Finanční židovstvo
si přeje, oproti zájmům britské státní vůle, nejenom naprosté hospodářské
zničeni Německa, nýbrž i naprosté politické zotročení. Zmezinárodňování našeho
německého hospodářství, to znamená přebírání německé pracovní síly do
vlastnictví židovského světového finančnictví, se bezezbytku dá provést pouze v
politicky zbolševizovaném státě.
Pokud
by se však marxistické bojové svazy mezinárodního židovského burzovního
kapitálu pokusily zlomit definitivně páteř německému národnímu státu, mohlo by
se to stát pouze za vydatné pomoci zvenčí. Francouzská armáda by proto musela
tak dlouho dobývat německé státní území, až by vnitrně rozdrolená říše podlehla
bolševickým bojovým svazům mezinárodního světového židovského finančnictví.
Proto
je Žid dnes ten největší štváč za naprosté zničení Německa. Ať již čteme
kdekoliv na světě útočné články proti Německu, vždycky jsou jejich tvůrci Židé.
Stejně jako v míru, tak i během války rozdmychával židovský burzovní a
marxistický tisk tak dlouho a plánovitě nenávist proti Německu, až se postupně
jeden stát za druhým vzdával své neutrality, a za zřeknutí se skutečných zájmů
svého národa pak vstoupil do služeb světové válečné koalice.
Myšlenkové
pochody židovstva jsou přitom naprosto jasné. Bolševizace Německa, to znamená
vyhlazení národně lidové německé inteligence a tím umožněné vyždímání německé
pracovní síly v poddanství židovského světového finančnictví je myšleno jen
jako předehra pro další šíření této židovské tendence dobytí světa. Jako často
v historii je Německo v tomto obrovském zápolení styčným bodem. Stanou-li se
náš národ a náš stát obětí této krvavé a hamižné židovské národní tyranie,
spadne posléze celý svět do osidel těchto polypů. Osvobodí-li se Německo z
tohoto sevření, bude možno toto obrovské nebezpečí všech národů považováno za
zlomené na celém širém světě.
S
jistotou, s jakou židovstvo zahájí svou podvratnou činnost, aby nejenom udrželo
nepřátelství národů vůči Německu, nýbrž aby ho ještě vystupňovalo, s tou samou
jistotou se tato činnost bude jenom z nepatrné části krýt se skutečnými zájmy
tím zamořených národů. Všeobecně nyní bude židovstvo v rámci jednotlivých
národů bojovat vždy s těmi zbraněmi, které se zdají být z důvodu poznané
mentality tohoto národa nejúčinnější a které zaručuji největší úspěch. V našem
neobyčejně krvavě rozervaném národě jsou to proto tyto vypučelé, více či méně
kosmopolitní pacifisticky-ideologické myšlenky, krátce mezinárodní tendence, které
používají při svém boji za uchopení moci. Ve Francii se pracuje s rozpoznaným a
dobře odhadnutým šovinismem, v Anglii pak s hospodářskými a světově politickými
hledisky. Zkrátka používají se vždy skutečné vlastnosti, které představují
mentalitu daného národa. A teprve když se tímto způsobem dosáhne určitého
závěru hospodářského a politického naplnění moci, stáhne pouta této přemožené
masy a obrátí se nyní touto měrou na skutečné vnitřní úmysly svého chtíče a
svého boje. Nyní ničí stále rychleji, až postupně přemění jeden stát za druhým
v hromadu trosek, na které by pak měla být vybudována suverenita věčné židovské
říše.
V
Anglií, stejně jako v Itálii, je rozpor v názorech lepšího původního státnictví
a chtíčem židovského světového burzovnictví jasný, ba často dokonce pálí v
očích.
Pouze
ve Francii dnes existuje více než kdy jindy určitá vnitřní shoda mezi snahami
židovské burzy a přáním šovinisticky naladěného národního státního uměni. Již
samo v této identitě spočívá obrovské nebezpečí pro Německo. Právě z tohoto
důvodu Francie je a zůstane největším a nejstrašnějším nepřítelem. Tento národ,
který čím dál tím více propadá ponegřování, znamená ve své vazbě na židovské
ovládnuti světa číhavé nebezpečí pro zachováni bíle rasy v Evropě. Neboť toto
zamořování negerskou krví na Rýnu v srdci Evropy odpovídá jak
sadisticko-perverzní pomstychtivosti tohoto úhlavního šovinistického nepřítele
našeho národa, tak i ocelově chladnému uvažování Židů, začít tímto způsobem s
míšenectvím ve středu evropského kontinentu, a infikací nižším lidstvím a
odebrat tak bíle rase základ její existence.
To,
co dnes Francie provádí v Evropě, pobízena vlastní pomstychtivosti, plánovitě
vedena Židem, je hříchem proti existenci bílého plemene lidi, a to proti jejímu
národ jednou poštve všechny duchy pomsty bílého plemena, které v této rasové
potupě rozeznalo dědičný hřích lidstva.
Pro
Německo však francouzské nebezpečí znamená povinnost, s potlačením všech
citových momentů, podat ruku všem, kteří jsou ohroženi stejně jako my, a kteří
nechtějí trpět a snášet francouzské panovačné choutky.
V
Evropě pro Německo v dohledné době přicházejí do úvahy pouze dva spojenci:
Anglie a Itálie.
Kdo
si dá snahu vysledovat dnes zpětně zahraničně politické vedení Německa od dob
revoluce, ten se bude muset na základě neustálého nepochopitelného selhávání
našich vlád chytit za hlavu, aby buďto jednoduše klesl na mysli, a nebo aby
plamennou nevolí tomuto režimu vypověděl válku. S nerozumem tyto činy nemají
nic společného, neboť to, co by se každému myslícímu mozku zdálo jako
nemyslitelné, dokázali naši Kyklopové listopadových stran, škemrali o přízeň
Francie. Ano, během těchto let se s tklivou prostotou nenapravitelného fantasty
neustále prováděli pokusy o bratříčkováni se s Francií, neustále se šaškovalo
před oním obrovským národem a v každému fíkanému triku francouzských pochopů se
spatřovala první znamení zřetelné změny smýšlení. Skuteční zákulisní
podněcovatelé naši politiky samozřejmě této nesmyslné víře nikdy neholdoval. Pro
ně bylo podbízeni se Francii pouze přirozeným prostředkem, jak tímto způsobem
sabotovat každou praktickou politiku spojeneckých smluv. O Francii a jejích
zákulisních cílech měli vždy jasno. Co je nutilo jednat tak, jako by skutečně
věřili v možnost změny německého osudu, bylo střízlivé poznání, že v jiném
případě by se zřejmě náš národ sám vydal jinou cestou.
Také
pro nás je samozřejmě těžké postavit do řad našeho hnutí Anglii coby
potencionálního budoucího spojence. Náš židovský tisk tomu neustále dobře
rozuměl, koncentrovat nenávist obzvláště na Anglií, přičemž spousta dobrých
německých hlupáku Židům dobrovolně sedla na lep. Tyto noviny žvanili o
znovuposílení německé námořní moci, protestovali proti obětování našich
kolonií, doporučovali jejich opětovné získání a pomáhali tak ve sbírání
materiálu, který pak židovský lump převáděl svým stavovským kolegům v Anglií, k
praktickému propagandistickému zhodnocení. Neboť že dnes nebojujeme za námořní
platnost atd., o tom by se mělo rozsvítit v hlavách našich politikujících
měšťanských naivek. Zaměření německé národní síly na tyto cíle, bez předběžného
podrobného zajištění naší pozice v Evropě, bylo již před válkou naprostým
nesmyslem. Dnes patří podobné naděje k oněm hloupostem, které se v říši
politiky označují slovem zločin.
Bylo
to často k zbláznění, když člověk musel přihlížet, kterak židovští zákulisní
podněcovatelé dokázali náš národ zaměstnat dnes velmi bezvýznamnými věcmi, jak
svolávali shromáždění a protesty, zatímco ve stejném okamžiku si Francie
ukrojovala po kouscích z těla naší národní pospolitosti, a jak nám byli
plánovitě odebírány podklady naší nezávislosti.
Při
této příležitosti nemůžu nevzpomenout zvláštního koníčka, kterého Žid v těchto
letech provozoval s obzvláštní pečlivosti: jižní Tyrolsko.
Ano,
jižní Tyrolsko. Jestliže se touto otázkou zaobírám právě na tomto místě, pak to
není jenom proto, abych zde zúčtoval s tím nejprolhanějším svazkem, který,
postaven na zapomnětlivosti a hlouposti našich širokých vrstev, se zde opovažuje
tvářit se jako národní povstání, ke kterému mají právě parlamentní podvodnici
stejně daleko, jako straka k vlastnickým představám.
Chtěl
bych zdůraznit, že osobně patřím k lidem, kteří, když se rozhodovalo o osudu
jižního Tyrolska - to znamená od srpna 1914 do listopadu 1918 - se dostavili
tam, kde se odehrávala praktická obrana také tohoto území, totiž do armády.
Během oněch let jsem spolubojoval ne za ztrátu jižního Tyrolska, nýbrž naopak
právě za to, aby jako ostatní německé země zůstalo zachováno své vlasti.
Kdo
tehdy nebojoval, byli právě ti parlamentní zloduchové, celá tato politizující
stranická chátra. Ba právě naopak, zatímco my jsme bojovali s přesvědčením, že
pouze vítězstvím v této válce může být jižní Tyrolsko udrženo u německé národní
pospolitosti, hecovala a štvala tato verbež tak dlouho proti tomuto vítězství,
až skutečně bojující vítězové podlehli zákeřnému bodnutí dýkou do vlastních
zad. Neboť udrženi jižního Tyrolska v německé državě samozřejmě nemohlo být
zajištěno lživým tlacháním rázných parlamentářů na vídeňském Radničním náměstí,
nebo z mnichovského sálu vojevůdců, nýbrž pouze pomoci pluků bojujících na
frontě. A ten, kdo tyto rozbil, zradil také jižní Tyrolsko, stejně jako všechny
ostatní německá uzemí. Kdo však dnes věří, že se jihotyrolská otázka dala
vyřešit pomocí protestů, prohlášení, správní výměnou, atd., ten je buď naprosto
zvláštní darebák, anebo německý maloměšťák.
V
jednom by měl mít každý naprosto jasno, totiž že znovuzískáni ztracených území
se neděje slavnostním vzýváni Pánaboha, a nebo pomoci zbožných naději v národní
svazek, nýbrž pouze silou zbraní. Je tedy otázkou, kdo je přípraven vyvzdorovat
pomocí síly zbraní opětovné získání těchto ztracených území. Co se mé osoby
týče, mohu zde s klidným svědomím ubezpečit všechny, že mám ještě dostatek
odvahy, abych se zúčastnil tohoto vítězného dobytí jižního Tyrolska, a to v
čele příkladného parlamentního pluku, sestávajícího se z parlamentních tlachalů
a jiných stranických vůdců, stejně jako i z různých dvorních radů. A ví ďábel,
že by mne těšilo, kdyby nad těmito vůdci ohnivých protestních shromáždění náhle
vybuchlo pár tříštivých granátů. Myslím, že když se liška dostala mezi houf
slepic, že by bylo kdákání horší a úprk do bezpečí jednotlivých slepic rychlejší,
než u tohoto skvostného protestního spolku.
Avšak
nejhanebnější na celé věci je to, že tito pánové sami nevěří, že by se touto
cestou dalo něčeho dosáhnout. Sami nejlépe totiž znají nemožnost a prostotu
svého okázalého jednání. Avšak dělají to tak, neboť dnes je samozřejmě o něco
snadnější žvanit o znovuzískání jižního Tyrolska, než bylo kdysi bojovat za
jeho udržení. Každý odvádí právě svůj díl. Tehdy jsme obětovali svou krev, a
dnes tato společnost brousí své zobáky.
Obzvláště
lahodné je pak pozorovat, jak se vídeňským legitimním kruhům během dnešní snahy
o znovuzískání jižního Tyrolska nadouvá hřebínek. Přitom jejich vznešený a
urozený panovnický dvůr před sedmi lety dopomohl pomocí padoušského činu
křivopřísežné zrady k tomu, aby se světová koalice jako vítěz zmocnila také
jižního Tyrolska. Tehdy tyto kruhy podporovali politiku své zrádcovské
dynastie, a o jižní Tyrolsko se nestarali ani za mák. Samozřejmě, dnes je to
jednodušší, opět za tuto oblast zápasit, neboť nyní se bojuje pouze duchovními
zbraněmi, a je přece mnohem snadnější, podráždit si z vnitřních pohnutek
hlasivky na nějakém protestním shromáždění, a nebo si ušpinit prsty psaním
nějakého novinového článku, než například během obsazování Porýní, řekněme
vyhazovat do vzduchu mosty.
Důvod,
proč se během posledních let v určitých kruzích učinil z jihotyrolské otázky
styčný bod německo-italských vztahů, nám leží na dlani. Židé a habsburští
legitimisté mají největší zájem na tom, aby zabránili německé politice
spojeneckých smluv, která by mohla jednoho dne vést ke znovuobnovení svobodné
německé vlasti. Ne z lásky k jižnímu Tyrolsku je dnes vedeno toto okázalé
jednání, - neboť tím mu není pomáháno, nýbrž naopak škozeno -, nýbrž pouze z
obavy možného německo-italského spojenectví.
A
je to jenom součástí prolhanosti a pomlouvačných tendencí těchto kruhů, když se
s chladným a drzým čelem snaží skutečnost postavit tak, jako kdybychom jižní
Tyrolsko zradili snad my. Těmto pánům je nutno s vším důrazem říci toto: jižní
Tyrolsko zradil především každý Němec, který v letech 1914-1918 se zdravými údy
stál někde jinde, než na frontě, a nedal vlasti k dispozici své služby. Za
druhé, každý, kdo v těchto letech nepomáhal posilovat odolnost našeho národního
celku ve vedení války a kdo neupevňoval výdrž našeho národa během těchto bojů.
Za třetí, jižní Tyrolsko zradil ten, kdo se podílel na vypuknuti listopadové
revoluce, ač již aktivními činy, nebo neaktivní tolerancí, čímž rozbil masu,
která sama mohla zachránit jižní Tyrolsko. A za čtvrté, jižní Tyrolsko zradily
všechny strany a jejich přívrženci, kteří připojili svůj podpis pod hanebné
smlouvy z Versailles a ze St. Cermainu. Ano, tak se věci mají, mi odvážní páni
protestovatelé!
Dnes
jsem veden pouze střízlivým poznáním, že ztracená území nelze zpět získat
hbitosti jazyka nabroušených parlamentních tlachalů, nýbrž pouze naostřeným
mečem, a tedy krvavým bojem. Zajisté zde nemusím vysvětlovat, že za nynější
situace, kdy kostky jsou dávno vrženy, považuji znovu získáni jižního Tyrolska
pomoci války nejenom za nemožné, nýbrž bych tuto možnost osobně odmítl s tím
přesvědčením, že pro tuto otázku nebylo dosaženo potřebného ohnivého nadšení
celého německého národa do té míry, která je potřebná pro dosaženi potřebného
vítězství. Naopak si myslím, že když už jednou byla tato krev obětována, bylo
by zločinem, riskovat kvůli dvě stě tisícům Němců, zatímco jinde strádá přes
sedm milionů pod cizí nadvládou, a životni tepnou německého národa probíhá
rejdiště afrických negrovských tlup.
Pakliže
chce německý národ ukončit stav hrozícího vyhlazeni v Evropě, nesmí podlehnout
předválečným chybám, a učinit si z Boha a celého světa nepřátele, nýbrž musí
rozeznat pouze toho nejnebezpečnějšího protivníka, aby na něho mohl udeřit
celou svou koncentrovanou silou. A pakliže toto vítězství bude vybojováno
pomoci obětí na jiných místech, jistě nám to následující generace našeho
národního potomstva nebudou mít za zlé. A čím zářivější bude vzniklý úspěch,
tím menší budou mít starosti s těžkou nouzí, která z těchto závěrů pramení.
Nás
dnes neustále musí vést onen základní názor, že znovu-získáni ztracených území
dané říše je v první řadě otázkou znovu-nabytí politické nezávislosti a moci
rodné země.
Tuto
pak zajistit chytrou politikou spojeneckých smluv je prvotním úkolem silného
vedení naší zahraniční politiky.
A právě národní socialisté nás musí chránit, abychom se nedostali do závěsu
našich občanských slovních patriotů, kteří jsou řízení Židy. Běda, a byť i
našemu hnutí, pakliže se namísto bojováni bude připravovat na řečnické
protesty.
Díky
fantastickému pojetí Nibelunského spojenectví s habsburskými státnickými
mršinami zhynulo Německo. Fantastickou sentimentalitou našeho dnešního
zpracovávání zahraničně-politických možnosti jsme na nejlepší cestě k
definitivnímu zamezení našeho opětovného povstání.
Je
nutné, abych se zde ještě v krátkosti zaobíral oněmi námitkami, které se
předběžně budou vztahovat na ony již vyřčené tři otázky, totiž na otázky, zda
se: za prvé, s dnešním, všem naprosto zřetelně oslabeným Německem, bude chtít
vůbec kdo spojit, za druhé, zda se nepřátelské národy zdají být vůbec vhodné
pro tuto reorganizaci, a za třetí, zda dnešní stávající vliv židovstva nebude
větší než všechny poznatky a veškerá dobrá vůle, a nezhatí a nezničí tak
veškeré plány.
První
otázku jsem myslím, alespoň z poloviny, již dostatečně zodpověděl. Samozřejmě,
že se s dnešním Německem nikdo nespojí. Žádná mocnost na tomto světě se
neodváží svázat se státem, jehož vláda musí zničit jakoukoliv důvěru. A co se
tedy týče pokusů našich lidových soudruhů, promíjet, nebo dokonce
ospravedlňovat této vládě jejich jednání z důvodu žalostné mentality našeho
národa, k tomu je nutno zaujmouti naprosto ostré stanovisko.
Samozřejmé,
bezcharakternost našeho národa v posledních šesti letech je žalostná,
lhostejnost vůči důležitým zájmům národní pospolitosti skutečně skličující, a
zbabělost dokonce mnohdy do nebe volající. Avšak nikdy nesmíme zapomínat, že se
přitom jedná o národ, který před pár lety nabízel celému světu na obdiv svou
nejvyšší bezpříkladnou lidskou mravní čistotu. Od počátku srpnových dnů roku
1914 až do konce obrovského zápolení národů neprojevil žádný národ tolik mužné
odvahy, tuhé výdrže a trpělivé snášenlivosti, než dnes tak zbědovaný německý
národ. Nikdo nemůže tvrdit, že by pohana dnešní doby byla charakteristickým
obrazem naší národní pospolitosti. To, co dnes musíme prožívat kolem sebe a
okolo sebe, je pouze ten nejpříšernější, smysly a rozum ničící důsledek
křivopřísežného státu z 9. Listopadu 1918. Víc než kdy jindy platí slova
básníkova o zlu, které plodí další zlo. Avšak ani v těchto zlých časech se
zcela nevytratily základní dobré prvky našeho národa, pouze dřímají někde v
hlubině, a občas je možno spatřit na černotou potažené obloze, jako světélka
zářící ctnosti, na které si budoucí Německo vzpomene jako na první záblesky
začínajícího uzdravení. Více než jednou se našlo tisíce a tisíce mladých Němců
odhodlaných přinést svůj mladý život, stejně jako v roce 1914, dobrovolně a s
radostí jako obět na oltář naší milované vlasti. A miliony a miliony lidí opět
pilně a poctivě pracují, jako by nikdy nebylo zhouby zaviněné listopadovou
revolucí. Kovář opět stojí u své kovadliny, za pluhem kráčí sedlák, a ve
studovně sedí učenec, všichni se stejnou snahou a se stejnou oddaností plní své
povinnosti.
Utlačování
ze strany našich nepřátel již nevyvolává soudný úsměv jako kdysi, nýbrž
roztrpčené a sklíčené grimasy. Bezesporu došlo k obrovské změně smýšlení.
Pakliže se toto vše dnes neodráží v znovuzrození politických mocenských
myšlenek a pudu sebezáchovy našeho národa, pak za to můžou ti samozvanci, kteří
náš národ vedou svou vládou od roku 1918 do záhuby.
Ano,
pakliže někdo pomlouvá náš národ, můžeme se ho zeptat, co udělal pro jeho
nápravu? Je mizivá podpora závěrů naší vlády, které ve skutečnosti sotva kdy
existovaly, naším národem znamení malé životní síly naší národní pospolitosti,
nebo snad znamení naprostého selhání se zacházením s tímto nejcennějším
statkem? Co učinily naše vlády pro to, aby byl do tohoto národa opět zaset duch
hrdé majestátnosti, mužné vzdorovitosti a hněvivé nenávisti?
Když
byla v roce 1919 německému národu vnucena mírová smlouva, byli jsme oprávněni
očekávat, že právě tímto nástrojem bezměrného útlaku bude nesmírně podpořen
výkřik po německé svobodě. Mírové smlouvy, jejichž požadavky trefí národy jako
šlehnutí biče, jsou nejednou prvním vířením bubnů pozdějšího povstání.
Co
vše se dalo udělat z mírové smlouvy z Versailles! Jak se mohl tento nástroj
nesmírného útlaku a ponižování stát prostředkem, který vybičovává mezinárodní
vášně až do nejvyššího bodu varu? Jak jen mohl pomocí geniálního
propagandistického zpracování této sadistické krutosti povýšit lhostejnost
daného národa na rozhořčení, a rozhořčení pak v naprostou zuřivost! Jak se dala
každému jednotlivci z tohoto hlediska tak dlouho zapalovat jiskra v mozku a ve
vnímání celého národa, až by u šedesáti milionů jedinců, u mužů, stejně jako u
žen, objevil jednoho dne ohnivý plamen společně vnímaného studu a společné
nenávisti, z jehož žáru by pak vzešla zářivá vůle a jeden společný ohromný
výkřik: My chceme opět zbraně!
Ano,
k tomu mohla posloužit tato mírová smlouva. V jejím nesmírném útlaku, v
nestydatosti z ní vzešlých nároků, spočívá nejsilnější propagandistická zbraň k
opětovnému vyburcování potlačeného životního ducha daného národa.
Potom
ovšem musí být do služeb této jedinečného velkého poslání být postaveno vše,
počínaje dětským slabikářem až po poslední noviny, každé divadlo a kino, každý
plakátový sloup a dřevěná ohrada, dokud se modlitba našich dnešních spolkových
patriotů "Bože, osvoboď nás!" nepřemění v mozcích i těch nejmenších
chlapců ve vroucí prosbu: "Všemohoucí Bože, posvěť naše zbraně, a buď spravedlivý,
jako si doposud vždy byl, rozhodni nyní, zda si zasloužíme svobodu, Bože posvěť
náš boj!"
Vše
bylo propásnuto, neučinilo se zhola nic.
Kdo
by se nyní chtěl divit, že náš národ není tím, čím by být chtěl a být mohl?
Když v nás zbytek světa spatřuje pouze pochopy, poddajného psa, který vděčně
olizuje ruku těm, kteří ho předtím zmlátili?
Zajisté
budou naše spojenecké možnosti zatíženy naším národem, avšak ještě větší vinu
na tom budou mít naše vlády. Ty jsou ve své zkaženosti vinni za to, že po osmi letech
nesmírného útlaku existuje tak málo vůle po svobodě.
Jestliže
je tedy aktivní politika spojeneckých smluv tolik vázána na patřičné ocenění
našeho národa, pak je o to více podmíněna existencí vládnoucí moci, která
nechce být pouhým přisluhovačem cizích států, porobeným místodržitelem vlastní
moci, nýbrž naopak heroldem národního svědomí.
Bude-li
však náš národ mít státní vedení, které bude své poslání spatřovat právě v tom,
neuběhne ani šest let a smělé zahraničně politické vedení Říše bude mít k
dispozici stejně smělou vůli po svobodě prahnoucího národa. Druhou námitku
ohledně velkých potíží s přeorientováním nepřátelského národa ohledně
přátelského spojenectví, může být zodpovězena takto:
Všeobecná
protiněmecká psychóza, která byla v ostatních státech vypěstována pomocí
soustavné válečné propagandy, bude trvat do té doby, dokud nebude existovat
všem zřetelná německá říše, která muže vzejít pouze z německé vůle po
sebezáchově, a která bude nést charakteristické znaky mocného státu, který
hraje, a hlavně je schopen hrát na všeobecné evropské šachovnici. Teprve když
se vládě a národu zdá, že existují předpoklady pro možné spojenectví, může
jedna nebo druhá mocnost začít uvažovat o tom, propagandistickými prostředky
přeorientovávat názory veřejného mínění. To také přirozeně vyžaduje zručnou
práci trvající dlouhá léta. Právě v nutnosti tohoto dlouhodobého přeladění
daného národa je zdůvodněna opatrnost při jeho vykonávání. To znamená, nikdo se
do této činnosti nepustí, dokud nebude mít do budoucna naprosté přesvědčení o
hodnotě této práce a jejích plodů. Nikdo nebude chtít pouze kvůli prázdnému
tlachání, byť vtipného ministra zahraničí, měnit duchovní zaměření celého
národa, aniž by měl nějaké garance o reálných hodnotách daného národa. To by
jinak vedlo k naprostému roztříštění veřejného mínění. Nejhodnověrnější jistota
možného, pozdějšího spojenectví s daným státem však nespočívá v nabubřelých
projevech jednotlivých členů vlády, nýbrž spíše ve zřetelné stabilitě určité,
účelně vypadající vládní tendence, stejně jako k tomu analogicky orientovaného
veřejného mínění. Víra v to bude o to pevnější, čím větší bude viditelná
činnost státní moci na poli propagandistické přípravy a podpory její činnosti,
a čím zřetelněji se naopak bude ve vládní tendenci odrážet vůle veřejného
mínění.
Národ
tedy bude shledán schopným spojenectví tehdy, bude-li vláda a veřejné mínění
rovnoměrně fanaticky prosazovat a podporovat vůli k boji za vlastni svobodu. To
je tedy předpoklad přeorientování veřejného mínění ostatních států, které jsou
na základě patřičných poznatků ochotni jít, za účelem jejich prapůvodních
zájmů, cestou po boku pro ně vhodného partnera, tedy uzavřít spojenectví. K
tomu však nyní náleží ještě jedna věc: Jelikož přeorientováni určitých duchovních
názorů daného národa vyžaduje ohromnou píli, a mnohými jedinci zprvu vůbec není
akceptována, bylo by zločinem a hloupostí zároveň vlastními chybami dodávat
zbraně těmto jinak smýšlejícím elementům.
Je
nutno pochopit, že to bude pochopitelně nějakou dobu trvat, než národ
bezezbytku pochopí vnitřní úmysly své vlády. Jen těžko může být podáno
vysvětlení o konečných cílech určité politické přípravy, spíše je nutno se
spoléhat buďto na slepou víru širokých mas nebo na intuitivní úsudek duševně
výše postavených vedoucích vrstev. Jelikož však spousta lidi tyto
politicko-jasnovidné schopnosti postrádá, a vysvětlení nemůže být z politických
důvodu podáno, bude se vždy určitá část intelektuální vedoucí vrstvy stavět
proti novým tendencím, které pak z důvodu jejich neprůhlednosti můžou být
chápány jako čisté experimenty. A tak bude vyburcován odpor starostlivých
konzervativních státníků.
Avšak
právě z tohoto důvodu je největším úkolem postarat se o to, aby těmto
narušitelům navazování oboustranného porozumění byly dle možnosti z paží
odebrány všechny zužitkovatelné zbraně, a to především tehdiy, jako v našem
případě, kdy se jedná o naprosto nerealizovatelné, čistě fantastické tlachání
nafoukaných spolkových patriotů a maloměšťáckých kavárenských politiků. Neboť
že výkřiky po nové námořní flotile, znovuzískání našich kolonii, atd., jsou
skutečně pouze prázdným tlacháním, bez jakékoliv myšlenky praktické
proveditelnosti, se dá zjistit po velice krátkém zdravém uvažování. Ovšem jak
se v Anglii politicky využívají tyto nesmyslné výlevy dílem bezelstných, dílem
šílených, vždy však v tiché službě našich úhlavních nepřátel stojících
protestních oportunistů, nemůže být žádných pochyb, a pro Německo to nebude
nikterak příznivé. A tak se člověk vyčerpává ve škodlivých protestech proti
Bohu a celému zbytku světa a zapomíná na základní princip, který je
předpokladem každého úspěchu, totiž: Děláš-li něco, dělej to pořádné. Tím, že
člověk reptá proti pěti,či deseti státům, zanedbává koncentraci celkových
duchovních a fyzických sil na úder do srdce toho nejzlořečenějšího nepřítele a
obětuje možnost spojeneckého posílení tohoto střetnut.
Také
v tom spočívá poslání národně socialistického hnutí. Musí náš národ naučit
přehlížet drobnosti, a hledět si pouze důležitých věcí, netříštit se na
vedlejších záležitostech, a nezapomínat, že cíl, za který dnes bojujeme, je
holá existence našeho národa, a že jediný nepřítel, kterého musíme zničit je a
vždy zůstane ona moc, která nás chce okrást o naši existenci.
Mnohé
nás může hořce bolet. To však ještě dlouho nebude důvodem k tomu, abychom se
zříkali zdravého rozumu, a v nesmyslném řevu se hašteřili s celým světem, místo
abychom koncentrovali sílu proti našemu nejúhlavnějšímu nepříteli.
Ve
zbytku nemá německý národ do té doby žádné morální právo ztěžovat si na chováni
ostatního světa, dokud nebudou k zodpovědnosti pohnáni ti zločinci, kteří
prodali a zradili vlastni zemi. Není to žádná posvátná vážnost, když se z dálky
pomlouvá a protestuje proti Anglií, Itálií, atd., a mezi námi se procházejí
ničemové, kteří nám za zlato nepřátelské propagandy vyrazili z paži naše
zbraně, zlomili páteř naši morálce a ochromenou říši pak zaprodali za třicet
stříbrných.
Nepřítel
činí pouze to, co se dalo očekávat. Z jeho chováni a jednáni bychom se měli
poučit.
Kdo
se přesto nechce ztotožnit s tímto názorem, měl by v neposlední řadě pomyslet
na to, že pak zbývá už jen rezignace, neboť pak je do budoucna konec jakékoliv
politiky spojeneckých smluv. Neboť pokud se nespojíme s Anglií, protože nám
uzmula naše kolonie, ani s Itálií, protože obsadila jižní Tyrolsko, Polsko a
Československo nepřichází do úvahy, pak nám kromě Francie, která nám uloupila
Alsasko-Lotrinsko, v Evropě nezbude nikdo jiný.
Jestli
tím německému národu bude poslouženo, o tom nemůže být naprosto žádných pochyb.
Pochybné je na tom vždy pouze to, jestli je takové mínění zastupováno nějakým
naivkou, nebo prohnaným ničemou.
Pokud
se v takovém to případě jedná o vůdce, věřil bych spíše v to druhé.
Tak
může dle lidského uvážení proběhnout přeorientování ducha jednotlivých, dosud
nepřátelských národů, jejichž skutečné zájmy do budoucna spočívají ve stejném
směru jako je náš, pouze tehdy, pakliže vnitřní síla našeho státu, stejně jako
zřetelná vůle k zachování naší existence, bude pozitivně působit na možného
spojence, a pokud eventuálnímu spojenci nebude dána našim nevhodným chováním,
nebo zločineckým jednáním potrava pro naprosto protichůdnou činnost.
Nejhůře
zodpověditelná však je třetí námitka.
Je
vůbec myslitelné, aby zástupci skutečného zájmu spojenectví chtivého národa
vůbec prosadili své úmysly vůči židovskému úhlavnímu nepříteli všech svobodných
lidových a národních států?
Dokáží
například síly tradiční britské politiky ještě zdolat zhoubný židovský vliv,
nebo ne?
Otázka
je, jak již bylo řečeno, jen velmi těžce zodpověditelná. Záleží na mnoha
faktorech. Jedno je však naprosto jasné: V daném státě může být stávající
státní moc prohlášena za stabilní a sloužící výhradně zájmům země pouze tehdy,
je-li naprosto vyloučeno jakékoliv možné působení mezinárodních židovských sil.
Boj,
který vede, byť v nejhlubším smyslu nevědomě (čemuž osobně nevěřím) fašistická
Itálie proti třem hlavním zbraním světového židovstva, je nejlepším znamením
pro to, že se této nadstátní moci, i když nepřímou cestou, dají vylámat její
jedovaté zuby. Zákaz zednářských tajných společnosti, pronásledováni
zahraničního tisku, stejně jako zlomeni mezinárodního marxismu a naopak
neustálé upevňováni fašistického státního smýšlení umožni v průběhu let italské
vládě věnovat se stále více zájmům vlastního národa, bez ohledu na syčení
židovské světové hydry.
Hůře
se věci mají v Anglií. V této zemi "svobodné demokracie" řídí Žid
nepřímou cestou skoro celé veřejné mínění. A přesto i tam probíhá nepřetržitý
zápas mezi zástupci britských státních zájmů a zločinci židovské mezinárodní
diktatury.
Jak
tvrdě na sebe tyto dva rozdílné názory naráží, bylo možno po válce poprvé
spatřit v rozdílném přístupu britského státního vedení na straně jedné a tisku
na straně druhé k japonskému problému.
Okamžitě
po skončení války se na světlo opět dostal starý spor mezi Amerikou a
Japonskem. Samozřejmě že ani velké evropské mocnosti se k tomuto novému
válečnému nebezpečí nemohly postavit zcela lhostejně. Ani všechny příbuzenské
vazby nemohly potlačit určitý pocit závistivé obavy z nárůstu Americké unie ve
všech oblastech mezinárodního hospodářství a mocenské politiky. Zdálo se, že z
bývalé koloniální země, dítěte veliké matky, povstává vládce světa. Je
pochopitelné, když Anglie dnes se starostlivým neklidem prověřuje své staré
spojenecké smlouvy, a státníci se starostí hledí do budoucna, kdy již nebude
platit: "Anglie pánem všech moří ", nýbrž: "Unionistické
oceány".
S
obrovským americkým státním kolosem s jeho enormním bohatstvím panenské přírody
je držet krok daleko těžší, než se stísněnou Německou říší. Pokud jednou budou
vrženy kostky posledního rozhodnutí, bude Anglie nucena učinit osudové rozhodnuti.
Bude muset sáhnout po žluté pěsti a uzavřít s ní spojenectví, které bude z
rasového hlediska snad nezodpovědné, avšak státnicky jedinou možností posílení
britské světové pozice vůči vzrůstajícímu americkému kontinentu.
Zatímco
se tedy britské vedení přes společné boje na evropském válečném bojišti nemohlo
rozhodnout, zda svolit svazku s asijským partnerem, vpadl mu do zad veškerý
židovský tisk.
Jak
je možné, že židovské orgány, které až do roku 1918 byly věrným zastáncem
britského boje proti Německé říši, se nyní náhle dopustily zrady a jdou si
vlastní cestou?
Zničení
Německa nebylo anglickým, nýbrž v první řadě židovským zájmem, stejně jako
dnešní zničení Japonska neslouží ani tak britským zájmům, jako spíš útočným
snahám vůdců toužebně očekávané židovské světové říše. Zatímco Anglie se stará
o udržení své pozice ve světě, organizuje Žid svůj útok za jeho ovládnutí.
V
dnešních evropských státech spatřuje bezmocné nástroje své zvůle, ať již
nepřímou cestou pomocí takzvané západní demokracie, nebo ve formě přímého
ovládnutí mas ruským bolševizmem. Avšak nejenom starý svět má takto spoutaný,
nýbrž stejný osud hrozí i tomu novému. Židé ovládají burzovní síly Americké
unie. Každým rokem se stávají větším a větším pánem pracovní síly sto dvaceti
milionového národa, a nezávislých je, k jejich největší nevoli, již jenom pár
jedinců.
S
prohnanou zručností spoutávají veřejné mínění, a formuji z něj nástroj boje za
svou vlastní budoucnost.
Největší
židovské mozky již vidí blížit se naplnění jejich testamentárního volebního
hesla obrovské lidového žranice.
V
rámci této velké tlupy odnárodněných koloniálních území by jeden jediný
nezávislý stát mohl ještě celé dílo zhatit. Neboť bolševický svět může
existovat pouze tehdy, pakliže zahrnuje naprosto vše.
Zůstane-li
zachován jeden jediný stát ve své národní síle a velikosti, musí světová atrapa
Židovské říše, stejně jako každá tyranie na této zemi, zákonitě podlehnout síle
národní myšlenky.
Žid
ví nyní moc dobře, že ve své tisícileté adaptaci musí podemílat evropské národy
a dělat z nich bezpohlavní bastardy, avšak nebyl by schopný přinést takový to
osud asijskému národnímu státu typu Japonska. Může se dnes vůči Německu,
Anglií, Americe a Francii přetvařovat jak chce, že mu ke žlutým Asiatům schází
mosty. A tak se v současnosti pokouší, pomocí síly podobného útvaru, zlomit
japonský národní stát, aby tak vyřadil vlastního nebezpečného protivníka dříve,
než sám svou pěstí přemění poslední státní moc ve svou despotickou tyranii.
Ve
své tisícileté židovské říši se obává japonského národního státu, a proto si
přeje jeho zničení ještě před nastolením své vlastní diktatury. A tak štve
národy proti Japonsku, jako kdysi proti Německu. A zatímco se britská
diplomacie pokouší o vytvoření eventuálního spojenectví s Japonskem, požaduje
již britsko židovský tisk boj proti spojencům a za proklamování demokracie, s
bojovými výkřiky: "pryč s japonským militarizmem a císařstvím"
připravuje zničující válku. Takto vzpurný je dnes Žid v Anglií. A tím započne
boj proti světovému židovskému nebezpečí i tam.
A právě národně socialistické hnutí musí opět naplnit to největší posláni: musí vlastnímu národu otevřít oči ohledně národů cizich, a musí neustále dokola poukazovat na skutečného nepřítele dnešního světa. Namísto nenávisti vůči ostatním árijcům, od kterých nás může oddělovat vše možné, se kterými však máme společnou krev a se kterými nás spojuje obrovské spojenectví k sobě patřících kultur, musí všeobecnému hněvu zasvětit pravého nepřítele lidstva a skutečného původce všeho utrpení.