Mein Kampf 26.část-ORIENTACE NEBO VÝCHODNÍ POLITIKA
ORIENTACE NEBO VÝCHODNÍ POLITIKA
Existuji
dva důvody, které mne podnítily k tomu, podrobit průzkumu vztah Německa k
Rusku:
1.
V tomto případě se jedná snad o vůbec nejdůležitější záležitost německé
zahraniční politiky
2.
Tato otázka je také prubířským kamenem mladého národně socialistického hnutí,
ohledně jasného myšlení a správného jednání.
Musím
přiznat, že mne především druhý bod naplňuje sklíčenou starostí. Jelikož naše
hnutí nezískává množství svých přívrženců z tábora indiferentů, nýbrž většinou
extrémních světonázorů, je zcela přirozené, když jsou tito lidé také v oblasti
zahraničně politické zatíženi předsudky, nebo pramalým porozuměním kruhů,
kterým předtím politicky a světonázorově přináleželi. Přitom to v žádném
případě neplatí pouze pro jedince, kteří k nám přicházejí zleva. Ba právě
naopak. Ať již jejich dosavadní poučení o těchto problémech bylo jakékoliv,
bylo, alespoň ve většině případech, opět vyváženo stávajícím zbytkem přirozených
a zdravých instinktů. Bylo pak pouze nutné, jejich dosavadní vnucené ovlivnění
doplnit lepším názorem, přičemž se jako nejlepší spojenec velmi často projevil
zdravý instinkt a přirozený pud sebezáchovy.
Mnohem
těžší je oproti tomu přimět k jasnému politickému uvažováni člověka, jehož
dosavadní výchova v této oblasti postrádala jakýkoliv rozum a logiku, a který
na oltář objektivity obětoval do posledního zbytku veškerý svůj přirozený
instinkt. Právě příslušníky naší takzvané inteligence je nejtěžší přivést k
jasnému a logickému zastupování jejich zájmů a zájmů jejich národa navenek.
Jsou enormně zatíženi nejenom nesmyslnými představami a předsudky, nýbrž z
důvodu blahobytu také ztratili a zahodili poslední pud sebezáchovy. Také
národně socialistické hnutí musí s těmito lidmi svádět těžké boje. Těžké proto,
Neboť díky své naprosté neschopnosti jsou bohužel velmi často hrozně namyšlení,
pročež zcela nepochopitelně, bez jakéhokoliv vnitřního oprávnění pohlížejí
spatra na ostatní, často o mnoho zdravější lidi. Namyšlení, arogantní
všeznalci, bez jakékoliv schopnosti chladného zhodnocení a zvažování, na které
je však nutno pohlížet jako na předpoklad veškerých zahraničně politických snah
a jednání.
A
jelikož právě tyto kruhy dnes začínají zaměření naší zahraní politiky odvádět
osudným způsobem od skutečného zastupování národních zájmů našeho lidu, a místo
toho se dávají do služeb svých fantastických ideologů, cítím se být vůči svým
přívržencům povinen podrobně se zabývat nejdůležitější zahraničně-politickou
otázkou, totiž vztahem k Rusku, a to podrobněji, než je pro všeobecné pochopení
nutné a v rámci tohoto díla možné.
Všeobecně
bych k tomu chtěl předeslat následující:
Pokud
máme zahraniční politikou rozumět řízení vztahu jednoho národa ke zbytku světa,
pak bude muset být způsob tohoto řízení podmíněn určitými zkušenostmi. Jako
národní socialisté můžeme ohledně zahraniční politiky národního státu přidat
následující větu:
Zahraniční
politika národního státu musí na této planetě zajistit existenci státem
sdružené rase, a to tím, že vytvoří příhodný vztah mezi počtem a nárůstem
obyvatelstva na jedné straně a velikosti a kvalitě země a půdy na straně druhé.
Za
zdravý vztah se přitom smí považovat pouze takový stav, kdy je obživa daného
národa zajištěna vlastní zemí a půdou. Každý jiný stav, byť by trval stovky, ba
tisíce let, je tak či tak nezdravý, a dříve či později povede k poškození, když
ne k úplnému zničení daného národa.
Pouze
dostatečně veliký prostor na této zemi zajišťuje danému národu svobodu jeho
bytí.
Přitom
se nutná velikost osídleného prostoru nesmí hodnotit výhradně z hlediska
současnosti, a již vůbec velikost výnosnosti půdy přepočítávat na počet národa.
Neboť jek už jsem rozvedl v prvním díle v kapitole Německá předválečná politika
spojeneckých smluv, k základní ploše daného státu přichází kromě významu přímé
obživy obyvatelstva ještě význam vojensko politický. Pokud si národ velikostí
země a půdy zajistil svou obživu, je kromě toho přesto ještě nutné myslet na
zajištění stávajícího prostoru. To spočívá ve všeobecně mocensko-politické síle
státu, která opět není určena ničím jiným, než vojensko-geografickými hledisky.
A
proto může německý národ svou budoucnost zastupovat pouze jako světová mocnost.
Během dvou tisíciletí tvořilo zastupování zájmů našeho národa, které můžeme
označit za více či méně zdařilou zahraničně-politickou činnost, světovou
historii. My sami jsme toho svědky, neboť ohromný zápas národů mezi léty 1914
až 1918 byl pouze bojem německého národa za jeho existenci na zeměkouli,
samotný způsob průběhu však označujeme za světovou válku.
V
tomto boji kráčel německý národ jako zdánlivá světová mocnost. Říkám zde
zdánlivá, neboť ve skutečnosti žádnou nebyl. Pokud by německý národ měl v roce
1914 jiný poměr mezi plochou země a počtem obyvatelstva, pak by Německo bylo
opravdovou mocností, a mohlo by, s přihlédnutím na další okolnosti, výhodněji
ukončit tuto válku.
Není
zde však mým úkolem, ani mou snahou poukazovat na "kdybychom ...", kdyby
neexistovalo "avšak". Avšak vnímám to jako bezpodmínečnou nutnost,
vylíčit dosavadní stav nezkrášleně a střízlivě, poukázat na jeho znepokojující
slabosti, a minimálně v řadách národně socialistického hnutí prohloubit
pochopení nutnosti.
Německo
dnes není žádnou světovou mocnosti. I kdyby byla překonána naše momentální
vojenská bezmocnost, neměli bychom na tento titul naprosto žádné oprávnění.
Jaký význam má dnes na této planetě útvar, který je tvořen tak směšným poměrem
mezi svojí plochou a počtem svého obyvatelstva, jako současná Německá říše? V
době, ve které je plocha této planety postupně rozdělována mezi jednotlivé
státy, z nichž některé obepínají skoro celé kontinenty, se nedá jako o světové
mocnosti hovořit o útvaru, jehož politická domovina čítá směšnou plochu
necelých pět set tisíc čtverečních kilometrů.
Čistě
teritoriálně viděno, se celková plocha Německé říše doslova ztrácí ve srovnání
s takzvanými světovými mocnostmi. Anglie by se neměla uvádět jako proti důkaz,
neboť anglická domovina je ve skutečnosti pouze velké hlavní město britské
světové říše, zabírající skoro čtvrtinu celé plochy na této planetě. Dále
musíme obrovské státy spatřovat především v Americké unii, stejně jako v Rusku.
Samé prostorové útvary, které jsou skoro desetkrát větší, než současná Německá
říše. Dokonce sama Francie musí být mezi tyto státy započítána. Nejenom že čím
dál větší měrou doplňuje svou armádu z řad barevné populace své obrovské říše,
nýbrž i z rasového hlediska dělá v ponegřování takové pokroky, že se skutečně
dá pomalu hovořit o vzniku afrického státu na evropské půdě. Koloniální
politika současné Francie se v žádném případě nedá srovnat s dřívější Německou.
Pokud bude vývoj současného francouzského trendu v dnešní tichosti pokračovat
dalších tři sta let, zmizely by i poslední zbytky francké krve v rámci
tvořícího se evropsko-afrického státu mulatů. Obrovského sídliště od Rýnu až po
Kongo by se postupně naplnilo, díky trvalému míšení se tvořící, nižší rasou.
To
odlišuje francouzskou koloniální politiku od staré německé.
Někdejší
německá koloniální politika byla, jako vše co jsme dělali, polovičatá.
Nepřinesla německé rase ani zvětšení jejího sídelního území, ani neprovedla
pokus, docílit pomoci nasazení černé krve posílení mocenských pozic říše.
Askariové v Německé východní
Africe
byli malým, váhavým krokem na této cestě. Ve skutečnosti sloužili jako obránci
vlastní kolonie. Myšlenka, přivést černé oddíly na evropskou válečnou scénu u
nás nikdy neexistovala, nehledě vůbec na její naprostou nerealizovatelnost
během světové války, zatímco u Francouzů byla vnímána a pociťována jako vnitřní
ospravedlnění jejich koloniální činnosti.
A
tak dnes můžeme na zemi spatřit počet mocenských států, které nejenom počtem
obyvatelstva převyšují minimálně o polovinu sílu našeho národa, nýbrž především
ve své ploše vlastní oporu své politicko-mocenské pozice. Ještě nikdy nebyl,
měřeno plochou a počtem obyvatelstva, poměr Německé Říše vůči ostatním světovým
mocnostem tak rozdílný a nevýhodný, jako na začátku naší historie před dvěma
tisíci let a opět dnes. Tehdy jsme jako mladý národ útočně vtrhli do světa
rozpadajícího se státního útvaru, jehož poslední veličinu, Řím, jsme sami
pomáhali dobývat. Dnes se nacházíme ve světe vytvářejících se velkých mocenských
států, kde naše vlastni říše upadá do stále větší bezvýznamnosti.
Je
nutné, abychom tuto hořkou skutečnost měli neustále chladně a střízlivě na
očích. Je nutné, abychom Německou říši sledovali a porovnávali ohledně počtu
obyvatel a rozměru plochy v jeho poměru k ostatním státům během prošlých
staletí. Vím, že pak musí každý v ohromení dojit k závěru, který jsem pronesl
již na začátku tohoto pojednání: Německo již není žádnou světovou velmoci,
lhostejno, zda je vojensky oslabeno, či silné.
Dostali
jsme se do pozice, kdy se nemůžeme srovnávat s žádnou světovou mocností, a to
jenom díky osudovému zahraničně-politickému vedení našeho národa, díky naprosté
absenci vytyčení určitého zahraničně-politického cíle, a díky ztrátě onoho
zdravého instinktu a pudu sebezáchovy.
Pokud
chce národně socialistické hnutí skutečně dostat od historie posvěcení
obrovského poslání pro náš národ, musí, protkáno poznáním a naplněno bolestí o
skutečné situaci na této zemi, začít chladně a cílevědomě bojovat proti
bezmocnosti a neschopnosti, kterou doposud náš národ na svých
zahraničně-politických cestách vykazoval. Musí pak, bez ohledu na tradice a
předsudky, nalézt odvahu sjednotit náš národ a jeho sílu k postupu na oné
cestě, která ho vyvede z dnešního stísněni směrem k nové půdě a zemi, a tím ho
i jednou provždy zbaví obavy před zapomenutím na této zemi, a nebezpečí stát se
otrockým národem v cizích službách.
Národně
socialistické hnutí se musí pokusit odstranit nepoměr mezi našim počtem
obyvatelstva a plochou naši země, viděnou jednak coby pramen obživy, a jednak
jako mocensko politický opěrný bod, mezi naší historickou minulostí a
beznadějností naší současné bezmoci. Musí si přitom byt vědomo, že jsme na této
zemi svázáni jako zástupci nejvyššího lidství zavázáni nejvyšší povinnosti, a
že této povinnosti dostojíme tím snáze, čím většího rasového vědomí německý
národ dosáhne, a kromě chování psů, koňů a koček se také slituje nad vlastní
krví.
Pakliže
dosavadní německou zahraniční politiku označuji za bezcílnou a neschopnou,
spočívá důkaz mého tvrzeni přímo ve skutečném selhání této politiky. I kdyby
náš národ byl duševně méněcenný, nebo zbabělý, nemohl by výsledek jeho zápasu
na této zemi být horší, než ho dnes můžeme spatřit před sebou. Také vývoj
posledního desetiletí před válkou nás v tom jen utvrzuje. Neboť síla dané říše
se nedá měřit na ní samotné, nýbrž pouze cestou srovnání s ostatními státy. A
právě takové srovnání nám podává důkaz, že nabývání síly ostatních států bylo
nejenom rovnoměrnější, nýbrž i silnější ve svém vývoji. A tak se cesta Německa,
i přes zdánlivý rozvoj, ve skutečnosti stále více vzdalovala ostatním státům a
zůstávala pozadu, zkrátka rozdíl se zvětšoval v náš neprospěch. Také samotným
počtem obyvatelstva jsme zůstali pozadu. A jelikož náš národ ve svém hrdinství
nepřekoná nikdo na světě, a za udržení své existence zřejmě obětoval nejvíce
krve ze všech národů světa, musíme neúspěch spatřovat v chybném způsobu
nasazení.
Když
v této souvislosti přešetříme politické události našeho národa během posledních
tisíce let, a necháme si před očima proběhnout všechny ty války a boje, a
prozkoumáme z nich pramenící konečný rezultát, budeme muset přiznat, že z
tohoto krvavého moře vzešly vlastně pouze tři fenomény, které můžeme označit za
trvalé ovoce jasně určených zahraničně-politických a vůbec politických procesů.
1.
Kolonizace Východní marky prováděná především Bajuwáry,
2.
Proniknutí a získání území východně od Labe a
3.
Organizace brandenbursko-pruského státu, prováděného Hohenzollerny, coby
předobrazu a krystalizačního jádra nové říše
To
je velmi poučné varováni pro budoucnost!
Oba
první úspěchy naší zahraniční politiky zůstaly také nejtrvalejší. Bez nich by
náš národ nehrál již vůbec žádnou roli. Byli prvním, ale bohužel také posledním
zdařeným pokusem, přivést stoupající počet obyvatel do souladu s velikostí země
a půdy. A je nutno skutečně osudově hledět na to, jak bezvýznamně vnímá tyto
dvě události naše německé dějepisectví, jak nepochopilo tyto dvě pro potomstvo
nejvýznamnější události, zatímco vyzdvihovalo a oslavovalo všemožně fantastické
hrdinství, různé dobrodružné boje a války, místo aby konečně rozpoznalo, jak
bezvýznamná byla většina těchto událostí ve vztahu k velké vývojové přímce našeho
národa.
Třetím
úspěchem naší politické činnosti bylo vytvoření pruského státu a jím
zapříčiněného pěstování výjimečných státních myšlenek, stejně jako německé
armády, která byla přizpůsobena modernímu světu a měla formu sebezáchovného a
sebeochranného pudu. Přeměna branné myšlenky v brannou povinnost národa byla
provedena právě v pojetí tohoto nového státu. Význam tohoto počinu nemůže být
nikdy správně doceněn. Právě cestou discipliny pruského armádního organismu
získal německý národ alespoň dílem zpět ztracené organizační schopnosti. To, co
se u jiných národů zachovalo jako původní pud jejich stádově pospolitosti, bylo
nyní, alespoň z části, naší národní pospolitosti uměle vráceno pomocí procesu
vojenského výcviku. Proto má také zrušení branné povinnosti, která může být pro
tucty jiných národů naprosto bezvýznamná, pro nás takový osudový význam. Deset
německých generací bez opravného a výchovného vojenského výcviku, ponecháno
nejhrůznějším důsledkům pokrevní a tím i světonázorové rozervanosti, a náš
národ by ztratil i poslední zbytek své samostatné existence na této planetě.
Německý duch by mohl vytvářet svůj kulturní příspěvek pouze pomocí jednotlivců
v klíně cizích národů, aniž by byl jako takový, ve svém původu rozpoznán. Byl
by kulturním hnojivem, dokud by se nezkazil i poslední zbytek árijsko-nordickě
krve.
Je
pozoruhodně, že význam tohoto skutečného politického úspěchu, který si náš
národ vydobyl během svého tisíciletého zápasu, je našimi protivníky chápán a
ceněn daleko více, než námi samotnými. Obdivujeme heroismus, který náš národ
oloupil o miliony jeho nejcennějších nositelů čistě krve, a který byl ve svém
konečném výsledku naprosto neplodný.
Rozlišení
skutečného politického úspěchu našeho národa od neplodného účelu nasazené národní
krve má nejvyšší význam jak pro současnost, tak především pro naši budoucnost.
My,
národní socialisté, nemůžeme a nesmíme nikdy souhlasit s běžným
hurá-patriotizmem našeho dnešního měšťáckého světa. Smrtelným nebezpečím je pro
nás především byť sebemenší spojování posledního předválečného vývoje s naší
vlastni cestou. Z celé historické etapy devatenáctého století pro nás nemůže
vyplývat ani jedna jediná povinnost, která je opodstatněná právě v této
periodě. My jsme se, oproti reprezentantům oné doby, přihlásili opět k
zastupování nejvyššího hlediska každé zahraniční politiky, totiž: Přivést půdu
do souladu s počtem obyvatelstva. Ano, z minulosti se můžeme poučit pouze o
tom, že cíl je nutno vytyčit ve dvou směrech: Půda a země coby cíl naší zahraniční
politiky, a nový, duchovně světonázorový, jednotný základ coby coby vnitřního
politického jednání.
Chtěl
bych ještě krátce zaujmout stanovisko k otázce, jak dalece se zdají být mravně
a morálně oprávněné nároky na půdu a zemi. Je to nutné, neboť bohužel i v
takzvaných národních kruzích se vyskytují vroucně zaníceni žvanilové, kteří se
snaží německému národu jako cíl jeho zahraniční politiky předpisovat náhradu
nepráva z roku 1918, přitom celý svět ujišťují o národní bratrskosti a
sympatii.
Vyzdvihnout
bych přitom chtěl následující: Požadavek znovuobnovení hranic z roku 1914 je
politickým nesmyslem obrovského důsledku, jevícího se jako zločin. Nehledě na
to, že hranice říše v roce 19l4 byly vším možným, jenom ne logickými. Neboť ve
skutečnosti nebyly ani celistvé z pohledu celistvosti lidi německého národa,
ani rozumnými z hlediska vojensko-geografického. Nebyly výsledkem uváženého
politického jednání, nýbrž pouze momentálními hranicemi v žádném případě
uzavřeného politického zápasu, ba zčásti dokonce dílem náhody. Se stejným
právem, a ve spoustě případech s ještě větším právem by se dal z německé
historie vytáhnout nějaký vzorový rok, a ve znovu nastolení tehdejších poměrů
vysvětlit cíl určité zahraničně politické činnosti. Výše zmíněný požadavek
odpovídá zcela povaze našeho měšťanského světa, který nevlastní ani tu nejmenší
nosnou politickou myšlenku do budoucnosti, a radši žije spíše v minulosti, a
sice v té nejbližší. Zákon setrvačnosti je váže na daný stav, nutí je odporovat
jakýmkoliv změnám, aniž by přitom aktivitu tohoto odporu přenesli přes tuto
holou setrvačnost. A tak je samozřejmé, že politický horizont těchto lidí nikdy
nepřekročí horizont roku 1914. Tím, že proklamují obnovení hranice z roku 1914
jako svůj politický, cíl, je stále spoutává s rozpadlým svazkem našich
nepřátel. Jenom tak je vysvětlitelné, že osm let po světovém zápolení, kterého
se státy zúčastnily s poměrně cizorodými cíli a tužbami, stále ještě přežívá
koalice tehdejších vítězných mocností, ve více či méně uzavřené formě.
Všechny
tyto státy byly svého času účastníky německého zhroucení. Obava před naší silou
zahnala do pozadí veškeré sobectví a závist mezi jednotlivými mocnostmi.
Spatřovali v možném všeobecném pohřbení naší říše nejlepší ochranu před
budoucím opětovným povstáním. Špatné svědomí a strach před silou našeho národa
je tím nejtrvalejším pojítkem mezi jednotlivými články tohoto svazku.
A
my je nezklamáváme. A zatímco naše měšťanstvo představuje jako svůj politický
cíl pro Německo obnovení hranice z roku 1914, zaplašuje tím zpět do svazku
našich nepřátel každého potencionálního spojence, který by chtě přeskočit k
nám, neboť tento musí mít strach, že bude izolovaný napaden, a že tím ztratí
právo na ochranu jednotlivých států v rámci tohoto svazku. Každý z těchto států
se cítí být trefen a ohrožen touto parolou. Přitom je nesmyslná ve dvou
ohledech:
1.
Jelikož schází mocenské, bez kterých nemůže být z výparů spolkových večerů
přeměněna ve reálnou skutečnost a
2.
I kdyby se nechala realizovat, byl by výsledek tak žalostný, že by se pro
živého Boha nevyplatilo kvůli tomu opět obětovat krev našeho národa.
Neboť
že by znovuzískání hranice z roku 1914 muselo být spojeno s proléváním naší
krve, nemůže nikoho nechat na nejmenších pochybách. Pouze dětsky naivní bytosti
by se mohly domnívat, že územní korektura naší vlasti by se dala provést
podlézáním a prošením. A to nehledě na skutečnost, že podobný pokus by
vyžadoval Talleyrandovu povahu, kterou nevlastníme. Jedna polovina naší
politické existence se skládá z velmi prohnaných, avšak stejně tak
bezcharakterních a vůbec vůči našemu národu nepřátelsky naladěných elementů,
přičemž druhá se oproti tomu skládá z dobromyslných, bezelstných a poddajných
hlupáků. K tomu se ještě od vídeňského kongresu změnila doba: Již to nejsou
knížata a knížecí milenky, kteří šachuji a smlouvají o státních hranicích,
nýbrž neúprosný světový Žid bojuje za svou nadnárodní nadvládu. Žádný národ
neodstraní tuto ruku ze svého chřtánu jinak, než pomocí meče. Pouze shromážděná,
koncentrovaná síla mocné, vzpínající se národní vášně dokáže odolat tomuto
mezinárodnímu zotročiteli národů. Takový proces je a vždy zůstane krvavý.
Pakliže
se však vzdává pocta přesvědčení, že německá budoucnost tak nebo tak dosáhne
nejvyššího naplnění, je nutno se o toto naplnění, přes všechny úvahy
politických chytráků, snažit již nyní, a vytyčit a posléze i vybojovat jeho
cíle.
Hranice
z roku 1914 neznamenají pro budoucnost německého národa zhola nic. Nespočívá v
nich ani záštita minulosti, ani síla pro budoucnost. Německý národ díky jim
nezíská ani svou vnitřní celistvost, ani jimi nebude zajištěna jeho obživa, a
ani z vojenského hlediska tyto hranice nejsou nikterak účelné, ba ani
uspokojitelné, a v poslední řadě nedokážou ani vylepšit poměr, ve kterém se
momentálně nacházíme vůči ostatním, nebo spíše lépe řečeno skutečným světovým
mocnostem. Vzdálenost k Anglii se Tím nezkrátí, velikost Unie se tím nedosáhne,
ba ani Francie tím nepocítí jakékoliv podstatné oslabení svého světově politického
významu.
Pouze
jedno by bylo jisté: I při sebevětším úspěchu by podobný pokus o znovuobnovení
hranice z roku 1914 vedl pouze k vykrvácení našeho národa v takovém rozsahu, že
pro skutečné zajišťující rozhodnutí a činy budoucnosti národa by nezbyla již
naprosto žádná síla. Právě naopak, v opojení podobného mělkého úspěchu by se
člověk zřekl dalších, daleko důležitějších cílů, jako kdyby "národní
čest" byla opravena, a komerčnímu vývoji by bylo otevřeno opět několik
vstupních bran.
Oproti
tomu se musíme my, národní socialisté, pevně držet našeho
zahraničně-politického cíle, totiž: Zajistit německému národu na této zemi
přiměřený životni prostor a půdu. A tato akce je jedinou, která před Bohem a
našim německým potomstvem ospravedlňuje nasazení vlastní krve. Před Bohem do té
míry, kterou jsme byli na této zemi stvořeni s údělem věčného boje za chléb náš
vezdejší, jako bytosti, kterým není dáno nic zadarmo, a které své pozici vládců
země vděčí své genialitě a odvaze, se kterou si tyto věci dokážou vybojovat a
ochránit. Před naším německým potomstvem pak tou měrou, že nebudeme prolévat
žádnou občanskou krev, ze které by pak nemohlo povstat tisíce našich dalších
potomků. Země a půda, na které jednou budou moci němečtí sedláci vychovávat své
syny plné síly, opravňuje dnešní nasazení synů, které jednou ospravedlní
zodpovědné státníky, pronásledované současností, z obětování krve a národa.
Musím
se přitom co nejostřeji ohradit proti oněm lidovým pisálkům, kteří v takovém
získávání půdy spatřují "poškozování svatých lidských práv" a
přiměřeně proti tomu také vystupují. Nikdy se neví, kdo za těmito typy stojí.
Jisté je však, že zmatek, který tím způsobují, přichází velmi k duhu největším
nepřátelům našeho národa. Takovým to postojem zločinně pomáhají oslabovat a
ničit v našem národě vůli po jediném správném způsobu zastupování jeho
životních nezbytností. Neboť žádný národ na tomto světě nevlastní ani jeden
jediný čtvereční metr půdy z nějakého vyššího přání, nebo dle vyššího práva.
Stejně jako jsou hranice Německa hranicemi náhodnými a hranicemi momentálními z
hlediska příslušného politického zápasu dané doby, stejně tak je tomu i s
hranicemi životních prostorů jiných národů. A pouze bezmyšlenkovému tupci může
uspořádání povrchu zeměkoule připadat žulově neměnné. Ve skutečnosti však v
každé době představovalo pouze klidový bod v neustálém vývoji, vytvořený
trvalým vývojem ohromných přírodních sil, aby snad již zítra větší silou zhouby
zažili svou přeměnu, jak v životě národů, tak i v uspořádání hranic.
Státní
hranice jsou vytvářeny člověkem, a člověkem jsou také přetvářeny.
Skutečnost
úspěchu nabytí přílišného území skrze určitý národ není žádným vyšším závazkem
pro jeho věčné stvrzení. Dokazuje maximálně sílu dobyvatele a slabost
podmaněného. A pouze v této síle spočívá samotné právo. Pakliže dnešní německý
národ, nacpaný na nemožné ploše, jde vstříc žalostné budoucnosti, není to v
žádném případě nařízení osudu, jako spíš vzepření se uvážlivému chování. A
stejně jako německému národu, tak ani jinému národu žádná vyšší moc nepřidělila
více země a půdy, a ani ho skutečností tohoto nespravedlivého rozděleni půdy
neurazila. Stejně jako naši předchůdci tuto zemi, na které dnes žijeme,
nedostali darem z nebes, nýbrž si ji museli s nasazením života vybojovat, tak i
nám v budoucnu žádné národní milosrdenství nepřidělí půdu a tím i možnost
existence našeho národa, nýbrž si ji budeme muset vybojovat pomocí vítězícího
meče.
Tak
jako dnes rozpoznáváme veškerou nutnost střetu s Francií, zůstane to ve větší
linii tak nebo tak bezúčelné, jestliže se v tom vyčerpá cíl naší zahraniční
politiky. Může to mít a bude mít smysl pouze tehdy, když to zajisti rozšíření
životního prostoru našeho národa v Evropě. Neboť řešení této otázky
nespatřujeme v získání kolonii, nýbrž výhradně v získání osídlovacího prostoru,
který by rozšířil základní plochu naší domoviny. Tím by osidlovatelé získali
nejen vřelý vztah ke kmenové zemi, nýbrž celková plocha by zajišťovala ony
výhody, které spočívají v její sjednocené velikosti.
Národní
hnutí nesmí být právníkem jiných národů, nýbrž musí být čelní bojovník
vlastního národa. Jinak je naprosto zbytečné, a nemá pak naprosto žádné právo
hovořit o minulosti. Neboť pak jedná jako ona. Stejně jako byla stará německá
politika chybně určována z dynastického hlediska, tak nesmí být v budoucnu
vedena touto lidovou bezmyšlenkovitostí celosvětových pocitů.
My,
národní socialisté, však musíme dojít ještě dále: Právo na zemi a půdu se může
stát povinností, pakliže se existence daného národa bez rozšíření jeho
životního prostoru zdá být zasvěcena zániku. A obzvláště pak tehdy, nejedná-li
se o nepatrný negrovský nárůdek, nýbrž o germánskou matku veškerého života,
který dnešnímu světu vtiskl jeho kulturní podobu. Německo se buďto stane světovou
velmoci, a nebo přestane zcela existovat. Ke světové velmoci však potřebuje onu
velikost, která mu v dnešní době dá potřebného významu a svým obyvatelům
zajisti existenční možnosti.
Tím
děláme my, národní socialisté tlustou čáru za zahraničněpolitickou orientací
naší předválečné doby. Začínáme tam, kde se skončilo před šesti staletími.
Zastavujeme věčný germánský tah na jih a na západ Evropy a obracíme své zraky
na prostor na východě. S konečnou platnosti uzavíráme předválečnou koloniální a
obchodní politiku a přecházíme k politice půdy pro budoucnost.
Pakliže
však dnes v Evropě hovoříme o nové zemi a půdě, musíme v první řadě myslet na
Rusko a jeho okolní podmaněné státy.
Samotný
osud se nám zdá kynout svým ukazováčkem. Tím že se Rusko vydalo do rukou
bolševismu, uzmulo ruskému národu onu inteligenci, která doposud tvořila a
garantovala jeho státní existenci. Neboť organizace ruského státního útvaru
nebyla výsledkem státněpolitických schopností slovanství v Rusku, nýbrž spíše
nádherný příklad státotvorného působení germánských prvků v méněcenné rase. A
tak vznikala celá řada mocných říší na tomto světě. Nižší národy s germánskými
organizátory a pány coby jejich vůdci se více než jedenkrát spojili do
obrovských státních útvarů, a zůstali zachovány tak dlouho, dokud se udrželo
rasové jádro státotvorné rasy. Po celá staletí žilo Rusko z tohoto germánského
jádra svých horních vedoucích vrstev. Toto jádro dnes může být považováno za
zcela vymýcené a vymazané. Na jeho místo nyní nastoupil Žid. Stejně jako je pro
Rusy nemožné zbavit se vlastní silou tohoto židovského útisku, tak je pro Žida
nemožné na trvalo udržet tuto ohromnou říši. On sám není žádným organizačním
prvkem, nýbrž pouze fermentem rozkladu. Ohromná říše na východě je zralá ke zhroucení.
A konec židovského panství v Rusku, bude znamenat také konec ruského státu jako
takového. Jsme vyvoleni osudem býti svědky této katastrofy, která bude tím
největším ztvrzením správnosti národní rasové teorie.
Našim
úkolem, posláním národně socialistické hnutí je však přivést náš národ k
takovému politickému poznání, nespatřovat svou budoucnost v opojném účinku
nového Alexandrova tažení, nýbrž spíše v pilné práci německého pluhu, kterému
půdu může zaručit pouze dobře nabroušený meč.
Je
samozřejmé, že židovstvo vyhlásilo takové politice nejtěžší odpor. Více než kdo
jiný cítí význam tohoto jednání pro svou vlastní budoucnost. Právě tato
skutečnost by měla všechny skutečně národně smýšlející muže poučit o správnosti
takovéto nové orientace. Bohužel pravdou je pravý opak. Nejenom v národně
německých, nýbrž dokonce i v "lidových" kruzích se o této myšlence
takové východní politiky vedou prudké spory, přičemž se člověk odvolává, jako v
podstatě vždy při podobných příležitostech, na někoho většího. Je citován
Bismarckův duch, aby se zakryla politika, která je stejně nesmyslná, jako
nemožná, a pro německý národ i nejvyšším stupněm škodlivá. Bismarck sám vždy
kladl obrovský důraz na dobré vztahy s Ruskem. To je podmíněně zcela správné.
Avšak nesmíme přitom zapomínat na to, že stejně velký důraz kladl i na vztahy
např. s Itálií, a že ten samý pan Bismarck se kdysi spojil s Itálií, a to jen
proto, aby mohl lépe vyřídit Rakousko. Proč se dále neprosazuje také tato
politika? "Neboť dnešní Itálie není tehdejší Itálií", zněla by zřejmě
odpověď. Dobrá. Ale potom mi vážení pánové dovolte námitku, že dnešní Rusko již
také není dřívějším Ruskem. Bismarcka by nikdy nenapadlo, principiálně takticky
vytyčit jednou pro vždy určitou politickou cestu. Byl spíše mistrem okamžiku,
než aby se sám takto uvázal na určitou záležitost. Otázka tedy nesmí znit: Co
by tehdy Bismarck udělal?, nýbrž spíše: Co by udělal dnes? A na tuto otázku je
jasná odpověď. Při svém politickém důvtipu by se nikdy nespojil se zemí, která
je odsouzena k zániku.
Ve
zbytku Bismarck již svého času pohlížel na německou koloniální a obchodní
politiku se smíšenými pocity, neboť zprvu mu záleželo pouze na tom, aby byla
umožněna konsolidace a vnitřní upevnění jím vytvořeného státního útvaru. To
bylo také jediným důvodem, proč tehdy uvítal ruské krytí zad, které mu uvolnilo
obě ruce směrem na západ. Ovšem to, co tehdy bylo Německu k užitku, přineslo by
mu dnes ty nejtěžší škody.
Již
v letech 1920/21, kdy mladé národně socialistické hnutí pomalu začalo
překračovat svůj politický horizont, a tu a tam bylo oslovováno jako
osvobozovací hnutí německého národa, byl z různých stran činěn pokus, spojovat
naše hnutí s osvobozeneckými stranami jiných zemí. To spočívalo ve směru
mnohými propagovaného "svazu utlačovaných národů". Přitom z jednalo
především o zástupce jednotlivých balkánských států, dále pak o různé Egypťany
a Indy, kteří na mne vždy působili jako žvaniví chvástalové, bez jakéhokoliv
reálného pozadí. Ale existovalo nemálo Němců, obzvláště v mezinárodním táboře,
kteří se těmito nafoukanými orientálci nechali oslepit a v každém přiběhlém
indickém, či egyptském studentovi spatřovali dalšího důležitého
"zástupce" Indie nebo Egypta. Tito lidé si naprosto vůbec
neuvědomovali, že se ve většině případech jedná o osoby, za kterými nestojí
naprosto nic, kteří především nikdy nikým nebyli autorizováni, neuzavřeli s
nikým žádnou smlouvu, takže praktický výsledek jakéhokoliv jednání s těmito
lidmi se rovnal nule, pakliže si někdo nechtěl připsat zvláštní ztrátu
vlastního času. Já jsem se vždy stavěl proti těmto pokusům. Nejenom že jsem měl
spoustu hodnotnější práce, než ztrácet týdny neplodnými rozhovory, nýbrž
považoval jsem za velmi škodlivé, obzvláště jednalo-li se o takovéto
neautorizované zástupce těchto národů. Již v dobách míru bylo dost hrozné, že
německá politika spojeneckých smluv z důvodů absence aktivních útočných úmyslů
skončila v defenzivním spolku starých, pensionovaných států. Stejně tak i
svazek s Rakouskem a s Tureckem sebou přinesl jen málo potěšujícího. Zatímco se
všechny velké průmyslové a vojenské státy sdružovaly do útočných svazů,
posbíralo se několik starých, impotentních státních útvarů, a z tohoto k zániku
určeného harampádí se pak měla vytvořit hráz aktivní světové koalici. Německo za
tento zahraničněpolitický omyl obdrželo krutý účet. Avšak zřejmě ani tento
krutý účet se nezdá býti dostatečně krutým, aby našim věčným fantastům zabránil
v tom dělat opět ty samé chyby. Neboť pokus odzbrojit pomocí "svazu
utlačovaných národů" nejmocnějšího vítěze, je nejenom směšný, nýbrž také
zhoubný. Je to zhoubné, neboť náš národ je tím neustále odváděn od skutečně
reálných možností, a místo toho se oddává neustálým fantastickým, přesto však
neplodným nadějím a iluzím. Dnešní Němec se skutečně podobá topicímu se, který
se chytá každého stébla. Přitom se mnohdy jedná o skutečně vzdělané lidi.
Jakmile se někde objeví bludička neskutečné naděje, dají se tito lidé okamžitě
do poklusu, aby tento přelud chytili. Ať již takovýto svaz utlačovaných národů,
lidový spolek, či kdo jiný přijde s jakýmkoliv nesmyslem, vždy se najde několik
tisíc duší, kteří jim uvěří.
Vzpomínám
si na naděje, které byly jak dětinské, tak i nepochopitelné, jenž se náhle
objevily v národních kruzích v letech 1920/21, totiž že Anglie stojí v Indii
krátce před svým zhroucením. Nějací asijští podvodníci, a pro mne za mne i
třeba skuteční indičtí bojovníci za svobodu, kteří se tehdy potulovali po
Evropě, dokázali obalamutit jinak velmi rozumné lidi svými utkvělými
myšlenkami, že britská koloniální říše, jejíž těžiště se nachází právě v Indii,
stojí právě tam krátce před svým zhroucením. A že i v tomto případě bylo přání
otcem myšlenky, to jim nedošlo ani v nejmenším. Stejně tak i pošetilost jejich
vlastních nadějí. Neboť tím, že zhroucením anglické nadvlády v Indii očekávali
konec celé britské světové říše a anglické moci, sami pouze přiznávají, že
Indie má pro Anglii enormní význam.
Tato
životné důležitá otázka však zřejmě nemohla být známa pouze jako největší
tajemství pouze v kruhu německých lidových básníků, nýbrž věděli o ní zřejmě i
samotní strůjci anglické historie. Je skutečně dětinské věřit tomu, že v Anglii
si nedokážou být vědomi významu indického císařství pro britskou světovou unii.
A je špatným znamením naprostého nepoučení se z poslední války a naprostého
přehlížení a zneuznání anglosaské rozhodnosti, pokud si někdo chce namlouvat,
že by Anglie jen tak, bez nasazení těch nejposlednějších možných prostředků
nechala Indii jít si vlastní cestou. Dále je to důkaz pro naprostou neznalost,
kterou Němci mají o způsobu britské správy této říše. Anglie ztratí Indii
teprve tehdy, buďto pokud sama ve své správě propadne rasovému rozkladu (to je
v dnešní Indii naprosto vyloučené), nebo pokud k tomu bude donucena mečem
nějakého silnějšího protivníka. Indickým rebelům se toto nikdy nepodaří. Jak
těžké je porazit Anglií, to Německo poznalo dosti velkou měrou. Nehledě na to,
že jako Germán vidím Indii pod nadvládou Anglie radši, než pod nadvládou nějaké
jiné mocnosti.
Stejně
žalostné jsou naděje na povstání v Egyptě. "Svatá válka" může našim
německým hlupákům nahánět příjemnou hrůzu, že jsou také jiní připraveni za nás
obětovat svou krev, Neboť tyto spekulace byly, upřímně řečeno, vždycky tichým
otcem podobných nadějí, avšak ve skutečnosti by vzala rychlý konec za palby
britských kulometů a výbuchů jejich min. Je právě nemožné porazit pomocí
koalice všemožných mrzáků mocný stát, který je rozhodnut za svou existenci
obětovat, pokud to bude nutné, i tu poslední kapku své krve. Jako národnostní
muž, který hodnotu lidstva cení dle rasového základu, nemohu již z hlediska
rasové méněcennosti spojit osud svého národa s těmito takzvanými utlačovanými
národy.
Stejný
názor musíme však dnes zaujmout i vůči Rusku. Současné Rusko, zbavené germánské
horní vrstvy je, zcela nezávislé na úmyslech jeho nových pánů, není žádným
spojencem pro boj za svobodu německého národa. Z čistě vojenského hlediska, by
byl poměr v případě války Německa a Ruska proti západní Evropě, a tím zřejmě i
proti celému zbytku světa, přímo katastrofální. Boj by neprobíhal na ruském,
nýbrž na německém území, aniž by Německo mohlo doufat v jakoukoliv účinnou
podporu ze strany Ruska. Mocenské prostředky současné Německé Říše jsou tak
směšné a pro boj směrem ven tak nemožné, že by jakákoliv obrana hranic proti
západní Evropě včetně Anglie byla zhola nemožná, a především pak německá
průmyslová oblast by byla bezbranně vydána na pospas koncentrovanému úderu
našeho nepřítele. K tomu ještě přichází ta skutečnost, že mezi Německem a Ruskem
leží polský stát, který se zcela nachází ve francouzských rukou. V případě
německo ruské války proti západní Evropě by Rusko muselo nejdříve porazit
Polsko, než by mohlo přisunout své první vojáky na německou frontu. Přičemž se
nejedná ani tak o vojáky, jako spíš o technické vybavení. V tomto případě by se
jednalo o ještě strašnější opakování situace během světové války. Stejně jako
tehdy byl německý průmysl vypumpován kvůli našim slavným spojencům, a Německo
muselo technickou válku zastat skoro zcela samo, tak by i v této válce Rusko
naprosto zklamalo jako technický faktor. Všeobecné motorizaci světa, která bude
v příští válce hrát rozhodující roli, bychom se v žádném případě nemohli
postavit na odpor. Neboť nejenom že Německo je v této velmi důležité oblasti
velice pozadu, ale i z toho mála co vlastní, by ještě část muselo obdržet
Rusko, takže by dnes ani jedna jediná fabrika nevlastnila své vlastní nákladní
vozidlo. Tím by však takový boj nabyl charakteru porážky dobytka. Německé mládí
by vykrvácelo ještě hůře než kdysi, neboť jako vždy by spočívala veškerá zátěž
boje pouze na nás, a výsledkem by byla zase jenom neodvratitelná porážka.
Avšak
vezměme si i ten případ, že by se stal zázrak, a tento zápas by neskončil našim
naprostým zničením, bylo by konečným výsledkem zase jenom to, že vykrvácený
německý národ opět zůstal obklíčen obrovskými mocnostmi, jeho pozice by se tím
ani v nejmenším nezměnila.
Jen
ať nyní nikdo nenamítá, že při spojenectví s Ruskem se hned nemusí myslet na
válku, a když, tak se na ni člověk přeci může v lidu připravit. Ne. Každé
spojenectví, ve kterém není zakotven úmysl válečného souboje, je nesmyslné a
bezcenné. Spojenectví se uzavírá pouze z důvodu boje. A i když střetnutí v době
uzavření spojenecké smlouvy leží v daleké budoucnosti, úmysl válečné zápletky
je v ni zakotven již od samého počátku. A snad si nikdo nemůže myslet, že by
nějaká jiná mocnost smysl takovéhoto spojenectví chápala nějak jinak. Německo
ruská koalice zůstane buďto na papíře, a tím je pro nás neúčelnou a zbytečnou,
a nebo bude přeměněna z písmen smlouvy ve zřetelnou skutečnost a ostatní svět
bude varován. Jak směšné by bylo věřit, že Anglie s Francii by celá desetiletí
vyčkávali, než německo ruská koalice úspěšně dovrší technické přípravy k tomuto
boji. Ne, bleskurychle by se přes Německo přehnal ohromný uragán.
A
tak již ve skutečnosti uzavření spojenecké smlouvy s Ruskem spočívá poučení o
další válce. Jejím výsledkem by byl konec Německa. K tomu přichází ještě
následující:
1.
dnešní vládci Ruska ve skutečnosti vůbec neuvažují o uzavření podobného svazku,
a o jeho dodržování. Nesmíme zapomínat, že panovníci dnešního Ruska jsou
krvežízniví odporní zločinci, že se jedná o vyvrhele lidstva, který zvýhodněn
okolnostmi tragické hodiny převálcoval obrovský stát, a ve své odporné
krvelačnosti vyvraždil a vyhubil miliony své dřívější inteligence, a v průběhu
necelých deseti let nastolil nejhorší tyranii všech dob. Nemělo by se
zapomínat, že tito vládci přísluší k národu, který dohromady spojuje směs
bestiální krutosti a nepochopitelné prolhanosti, a dnes se cítí ještě více než
kdy jindy, být povolán k tomu, vnutit tuto krvavou tyranii celému zbytku světa.
Nemělo by se zapomínat, že Žid, který dnes Rusko bezezbytku ovládá, v Německu
nespatřuje žádného spojence, nýbrž pouze stát odsouzený ke stejnému osudu.
Nikdo přece neuzavře žádnou smlouvu s partnerem, jehož jediným zájmem je
zničení toho druhého. A nikdo neuzavře smlouvu se subjektem, kterému není žádná
smlouva dost svatá, který nespočívá na tomto světě jako zástupce cti a
upřímnosti, nýbrž jako reprezentant lži, podvodu, zlodějny, drancování,
plenění. Pokud člověk věří, že s parazity se dají uzavírat nějaké smlouvy, pak
se to podobá pokusu onoho stromu, který ke své výhodě uzavřel dohodu s jmelím.
2.
Nebezpečí, kterému jednou podlehlo Rusko, hrozí neustále i Německu. Pouze
měšťácký pošetilec by si mohl namlouvat, že bolševismus je zažehnán. Svým
povrchním myšlením nemá ani potuchy o tom, že se zde jedná o pudový proces, to
znamená, o touhu po ovládnutí světa židovským národem, který je stejně
přirozený, jako snaha Anglosasů o svou nadvládu na této zemi. A jako jde
Anglosas svou cestou, a svými prostředky si vybojovává svá vítězství, stejně
tak to činí i Žid. Jde svojí cestou, cestou vkrádání se do cizího národa a jeho
postupného vnitřního nahlodávání, a bojuje svými zbraněmi, lží a pomluvou,
trávením a roztrháním, pomalu svůj boj přiostřuje, až do úplného krvavého
vyhlazení nenáviděného nepřítele. V ruském bolševismu musíme spatřovat provedený
pokus židovstva o uchopeni světové nadvlády ve dvacátém století, stejně, jako
se o to pokoušel v dřívějších dobách jinými, byť vnitřně naprosto spřízněnými
způsoby. Jeho snahy jsou hluboce zakořeněny ve způsobu jeho existence. Jiný
národ je schopný zříci se své touhy po rozšiřování své moci, pokud k tomu není
donucen vnějšími okolnostmi, a pakliže nepropadne impotenci z důvodu projevu
stáří. Netoliko Žid, ten neuhne ze své cesty ke světové diktatuře z důvodu
sebeodříkání, nebo že by, potlačil svoji touhu. Také on bude ze své dráhy
sražen buďto nějakou vnější silou, nebo jeho nadvláda bude zničena vlastním
odumíráním. Impotence národů, jejich vlastní smrt stářím, to vše je zdůvodněno
v jejich čistotě krve. A tu si Žid hájí lépe, než jakýkoliv jiný národ na světě.
Tím jde svou osudovou cestou stále dále, dokud se mu do ní nepostaví jiná,
mocnější síla, a pomocí děsivého zápasu tohoto agresora nebes srazí opět zpátky
k Luciferovi.
Německo
je dnes dalším velkým bojovým cílem bolševismu. Potřebuje veškeré síly nějaké
mladé misionářské myšlenky, aby náš národ byl ještě jednou vyrván ze smrtelného
sevření tohoto mezinárodního hada a aby bylo zabráněno zamořování naší krve.
Takto uvolněné síly národa pak budou moci být využity k upevnění naší národní
pospolitosti, která musí do daleké budoucnosti navždy zabránit opakování
poslední katastrofy. Pakliže by člověk měl dosáhnout tohoto cíle, bylo by holým
šílenstvím spojit se s mocí, která má za svého pána úhlavního nepřítele naší
nejbližší budoucnosti. Jak by se měl náš vlastní národ uvolnit z pout tohoto
jedovatého objetí, když by se do něho dobrovolně odebíral? Jak by měl být
marxismus našemu německému dělnictvu představen coby nejprokletější zlořád
lidstva, když by se naše vedení spojilo s organizátory tohoto výplodu pekla,
čímž by je vlastně všeobecně uznalo? S jakým právem pak někdo odsuzuje široké
vrstvy za sympatie k onomu světonázoru, když si vůdci státu za své spojence
zvolí zástupce tohoto světonázoru?
Boj
proti židovské bolševizaci světa vyžaduje zaujmutí jasného stanoviska k
sovětskému Rusku. Čert se nedá vyhánět ďáblem.
Když
dnes lidové kruhy básní o spojenectví s Ruskem, měly by se dobře porozhlídnout
v Německu kolem sebe a uvědomit si, jakou podporu by pro své jednání nalezli.
Nebo snad spatřují požehnané jednání pro německý národ takové, které doporučuje
a vyžaduje mezinárodní marxistický tisk? Odkdy bojují lidovci s výzbrojí,
kterou nám podává Žid coby zbrojnoš?
Staré
Německé Říši by se dala udělat hlavní výčitka ohledně politiky spojeneckých
smluv: že zničila veškeré vztahy neustálým přebíháním sem tam, chorobnou
slabostí zachránit světový mír za každou cenu. Avšak jedna zásluha se jí nedá
upřít, totiž že nezachovala dobré vztahy s Ruskem.
Otevřeně
se přiznávám k tomu, že bych již před válkou považoval za správné, kdyby se
Německo zřeklo nesmyslné koloniální politiky a obchodní a válečné flotily, a ve
spojenectví s Anglii by se postavilo Rusku, a tím by přešlo od pochybné
celosvětové politiky k rozhodné evropské politice kontinentálního nabývání nové
půdy. Nezapomenu na neustálé nestoudné hrozby, které si tehdejší panslovanské
Rusko dovolovalo vysílat Německu, nezapomenu na neustálou mobilizaci problémů,
jejichž jediným cílem bylo urážení Německa, namohu zapomenout na náladu ruského
veřejného mínění, které se již před válkou předhánělo v nenávistí naplněných
výpadech proti našemu národu a Říši, nemohu zapomenout na velký ruský tisk,
který neustále básnil o Francií, a ne o nás.
Přes
to všechno existovala před válkou ještě druhá možnost, mohli jsme se opřít o
Rusko a obrátit se proti Anglií. Dnešní poměry jsou naprosto jiné. Jestliže
však bylo ještě před válkou možné se za odložení stranou všech možných pocitů
spojit s Ruskem, dnes již tato možnost neexistuje. Ručička světových dějin
mezitím poskočila o něco dopředu, a mocnými údery nám ohlašuje onu hodinu,ve
které bude muset tak nebo tak být rozhodnuto o osudu našeho národa.
Konsolidace, která momentálně probíhᦠu všech velkých států této planety, je
pro nás tím posledním varováním zastavit se, a vyvést náš národ ze světa snění
opět do světa tvrdé reality, a vytyčit cestu směrem k budoucnosti, která starou
Říši přivede opět k novému rozkvětu.
Pakliže
se nové národně socialistické hnutí vzhledem k těmto obrovským a důležitým
úkolům oprostí všech iluzí, a zdravý rozum prohlásí za svého jediného vůdce,
může se katastrofa roku 1918 jednoho dne stát nezměrným požehnáním pro
budoucnost našeho národa. Z tohoto rozvratu se náš národ může dostat k naprosto
nové zahraničněpolitické orientaci, a pakliže bude z vnitřku upevněn pomocí
nového světonázoru, může pak také z vnějšku dojít ke konečné stabilizaci své
zahraniční politiky. Potom by konečně mohl získat to, co vlastní Anglie a
dokonce i Rusko, a co neustále vyrovnává Francií, a umožňuje jí dělat konečné
správné závěry ohledně jejích zájmů, totiž: politický testament.
Politický
testament německého národa pro jednání směrem ven by však měl být, a musí být
jednou pro vždy smysluplný:
Nikdy
nestrpět vznik dvou kontinentálních mocností v Evropě. V každém pokusu,
zorganizovat na německých hranicích druhou vojenskou mocnost, a byť by to bylo
pouze vytvořeni státu s vojenskými předpoklady, je nutno vnímat jako útok proti
Německu a spatřovat v tom ne právo, nýbrž přímo povinnost postavit se na odpor
všemi prostředky, zbraně nevyjímaje, a vzniku takového státu zabránit, resp.
Pokud tento již vznikl opět ho zničit. Postarat se o to, aby síla našeho národa
nebyla roztroušena někde po koloniích, nýbrž aby spočívala na domácí půdě v Evropě.
Nepovažovat Říši nikdy za jistou, pokud nebude sto zajistit každému potomku
našeho národa na několik staletí jeho vlastní kus půdy a země. Nikdy
nezapomenout na to, že nejsvětějším právem na této zemi je právo na půdu,
kterou chce člověk obhospodařovat, a nejsvětější obětí je krev, která je za
tuto půdu prolévána. Nechtěl bych tyto úvahy ukončit, aniž bych ještě
nepoukázal na samotné spojenecké možnosti, které se nám momentálně v Evropě
naskytují. Již v předchozí kapitole jsem ohledně německé politiky spojeneckých
smluv naznačil jako vhodné partnery Anglii a Itálií, jako jediné možné státy v
současné Evropě. Užší vztahy s těmito by pro nás mohly být hodné usilování a
mnohoslibné. Na tomto místě bych se chtěl dotknout ještě vojenského významu
takovéhoto spojenectví.
Vojenské
důsledky takovéhoto spojenectví by ve všem byly naprosto opačné jako v případě
spojenectví s Ruskem. Nejdůležitější je nejprve ta skutečnost, že sblížení s
Anglií a Itálií v sobě nenese žádné válečné nebezpečí. Jediná mocnost, která by
jako oponent proti tomuto spojenectví přicházela do úvahy, Francie, by nebyla
schopna se mu postavit. Tím by však spojeneckému svazku Německa byla dána
možnost v naprostém klidu provést ony opatření, která by v rámci takové koalice
museli být uskutečněny ke konečnému zúčtováni s Francií. Neboť nejvýznamnější
na podobném svazku by bylo to, že by Německo nebylo vydáno na milost náhlé
nepřátelské invazi, nýbrž že by se nepřátelská aliance, která nám přinesla
tolik neštěstí, sama roztříštila, a tím by náš úhlavní nepřítel našeho národa,
Francie, zůstala naprosto izolovaná. I kdyby tento úspěch měl zprvu pouze
morální účinek, stačilo by, aby byla Německu takovou mírou dána netušící
volnost pohybu. Neboť zákon obchodu by nyní spočíval v rukou nového evropského
německo anglicko italského spojenectví a ne jako doposud ve francouzských.
Dalším
úspěchem by bylo, že by Německo jedním rázem bylo zbaveno své nepříznivé
strategické pozice. Na jedné straně mohutná ochrana boků, naprosté zajištění
přísunu potřebných potravin a přírodních materiálů, na straně druhé by bylo
blahodárným účinkem takovéhoto nového uspořádání států.
Snad
ještě důležitější by byla ta skutečnost, že nové společenství států by v sobě
zahrnovalo v mnoha směrech se navzájem doplňující technické možnosti. Poprvé v
historii by Německo získalo spojence, kteří by jako pijavice nevysávali německý
průmysl, nýbrž by svým dílem naopak mohli přispět ke skvělému doplnění naší
technické výzbroje.
A
neměla by se přehlédnout ani poslední skutečnost, že se v obou případech jedná
o spojence, kteří se ani za mák nedají srovnat s Tureckem, nebo dnešním Ruskem.
Největší světová mocnost této země a nejmladší národní stát budou skýtat pro
boj v Evropě zcela jiné předpoklady, než líné státní mrtvoly, se kterými se
Německo spojilo během poslední války.
Zajisté
existuje, jak již jsem se zmínil v minulé kapitole, spousta velkých problémů,
které hovoří proti takovémuto svazku. Avšak bylo snad vytvoření dohody těžším
dílem? To, co se povedlo králi Eduardovi VII., dílem skoro proti přirozeným
zájmům, se musí, a také povede i nám, pokud nás poznatky o nutnosti takovéhoto
vývoje nadchnou k tomu, abychom se v rozumném sebepřekonání rozhodli pro takové
jednání. A to bude možné právě v tom okamžiku, kdy se člověk, naplněn nabádavou
nouzí, místo zahraničně politické bezcílnosti posledních desetiletí, vydá na
jedinou cílevědomou cestu a na této i setrvá. Budoucím cílem naší zahraniční
politiky nesmí být západní či východní orientace, nýbrž východní politika ve
smyslu získávání potřebné domoviny pro náš německý národ. Jelikož je k tomu
zapotřebí síly, kterou nám náš úhlavní nepřítel Francie neúprosně škrtí a
olupuje nás o ni, musíme na sebe vzít oběť, která je ve svých důsledcích vhodná
k tomu, přispět ke zničení francouzských snah o rozpínání se v Evropě. Každá
mocnost, která vnímá francouzskou snaho nadvlády na kontinentě jako neúnosnou,
je našim přirozeným spojencem. Žádná cesta k takovéto mocnosti pro nás nesmí
být těžká, a žádné odříkání se nám nesmí zdát nevyslovitelné, pakliže by nám
jejich výsledek nabízel byť i tu nejmenší možnost poražení našeho nejkrutějšího
nenávistníka. Přenechejme pak hojení našich drobných jizev tlumícímu účinku
času, když jsme dokázali ty největší vypálit a zavřít.
Samozřejmě,
že dnes propadáme nenávistí naplněnému spílání nepřátel našeho národa ve svém
nitru. Avšak my, národní socialisté se tímto nesmíme nechat odradit od hlásání
toho, co je dle našeho nejvnitřnějšího přesvědčení naprosto nutné. Musíme se
dnes hold postavit proti proudu veřejného mínění, které je s využitím německé
bezmyšlenkovitosti omámeno židovskou záludností. Hold se čas od času kolem nás
dmou divoké a nebezpečné vlny, avšak, kdo plave po proudu je snáze
přehlédnutelný než ten, který se dere proti proudu. Dnes jsme pouze skaliskem,
za pár let nás však osud může povznést na hráz, o kterou se všeobecný proud
roztříští, aby pak byl sveden do nového řečiště.
Proto je velice nutné, aby národně socialistické hnutí bylo v očích celého zbytku světa spatřováno jako nositel určitých politických cílů. Každý musí již od pohledu rozpoznat, co s námi nebesa zamýšlejí.