Mein Kampf 27.část-NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO
NUTNÁ OBRANA JAKO PRÁVO
Se
složením zbraní v listopadu 1918 byla zavedena politika, která z lidského
hlediska musela postupně vést k naprostému podmanění. Historické příklady
podobného druhu nám ukazují, že národy, které bez naléhavých důvodů složily
zbraně, radši v pozdější době přijaly jakékoliv ponížení a útisk, než aby se
pomocí násilí pokusily o změnu jejich tristního osudu.
To
je lidsky vysvětlitelné. Chytrý vítěz své požadavky rozdělí, pokud je to možné,
poraženému vždy na části. Může pak u národa, který ztratil svůj charakter, a to
je každý který se dobrovolně vzdá, počítat s tím, že ho v tomto jednotlivém
útlaku nenapadne chopit se opět zbraní a bránit se. Čím více útlaků z tohoto
hlediska bude přijato, tím neopodstatněnější se pak lidem jeví, bránit se vůči
každému novému, zdánlivě jednotlivému útlaku, když už tak ve vší tichosti snáší
tolik jha a utrpení.
Zánik
Kartága je nejstrašnějším příkladem takovéhoto pomalého samozaviněného zničení
vlastního národa.
Ve
svém "Trojím vyznání" vyzdvihuje Clausewitz nedostižným způsobem tuto
myšlenku a zvěčňuje jí když praví:
"Že
poskvrnění hříchem zbabělého podrobení se nedá nikdy smazat, že tyto kapky jedu
v krvi národa přecházejí na potomstvo a ochromují a podrývají tak sílu svého
potomstva", a že oproti tomu "sám zánik této svobody po krvavém a
hrdinském boji zajišťuje znovuzrození národa a je semínkem života, ze kterého
jednoho dne vyrazí kořeny nového mohutného stromu."
Samozřejmě,
že národ, který ztratil svůj charakter a svoji čest, toto ponaučení vůbec
nezajímá. Neboť kdo si to bere k srdci, nemůže nikdy klesnout tak hluboko,
nýbrž zhroutí se pouze ten, kdo na to zapomíná a nebo o tom nechce nic slyšet.
Přičemž u nositelů bezcharakterního podmanění se, se nedá očekávat, že by náhle
šli do sebe, a že by z důvodu svého rozumu a lidských zkušeností náhle jednali
jinak než doposud. Právě naopak, ti budou toto ponaučení odmítat tak dlouho,
dokud si celý národ definitivně nezvykne na svůj otrocký úděl, nebo dokud se
lepší síly neprotlačí na povrch, aby zlořečenému utlačovateli samy vyrvaly moc
z ruky. V první řadě se těmto lidem nedaří tak špatně, neboť často obdrží od
chytrých utlačitelů úřad dozoru nad otroky, přičemž se pak tyto bezcharakterní
povahy chovají ke svému vlastnímu lidu daleko krutěji, než nějaká cizí bestie,
dosazená samotnými pokořiteli.
Vývoj
od roku 1918 nám nyní ukazuje, že naděje na získání přízně vítěze dobrovolným
podmaněním se v Německu osudovým způsobem určuje politické názory a jednání
širokých mas. Obzvláště bych chtěl zdůraznit výraz širokých mas, neboť se v
žádném případě nechci ztotožnit s přesvědčením, že by se jednání a odevzdanost
vůdců našeho národa dala připsat stejnému zhoubnému šílenství. Jelikož řízení
naší historie je od konce války zcela nezakrytě v rukou Židů, nemůžeme si
vskutku připustit, že by příčinou našeho neštěstí byli pouze chybné poznatky,
nýbrž člověk by měl být naopak toho přesvědčení, že náš národ ničí vědomé
úmysly. A pakliže člověk zhodnotí právě z tohoto hlediska zdánlivé šílenství
zahraničněpolitického vedení našeho národa, odhalí vysoce rafinovanou, ocelově
chladnou logiku ve službách židovské myšlenky a boje za opanování světa.
Tak
je také pochopitelné, že stejný časový úsek, od roku 1806 do 1813 stačil k
tomu, aby tehdy zcela rozvrácené Prusko nabralo novou životni energii a
rozhodnost k boji, dnes nejenom že nebyl využit, nýbrž naopak vedl k ještě
většímu vnitřnímu oslabení našeho
státu.
Sedm
let po listopadu 1918 byla podepsána smlouva v Locarnu! Průběh byl stejný jako
je popsáno výše: jakmile bylo jednou toto hanebné přiměří podepsáno, nesebralo
se již nikdy tolik síly a odhodlání, aby se někdo později postavil neustále se
opakujícím nátlakovým opatřením protivníka. Ten však byl příliš chytrý na to,
aby najednou požadoval příliš mnoho. Omezil svůj nátlak vždy pouze na takový
rozsah, který je dle jeho vlastního mínění a mínění našeho německého vedení
stále ještě natolik únosný, aby se nemusel strachovat o to, že by mohlo dojít k
explozi rozvášněného lidu. Čím více pak bylo těchto jednotlivých diktátů
podepsáno, tím méně se zdálo být oprávněné učinit proti tomuto jedinému
vydírání, nebo vyžadovanému ponížení to, co se neučinilo již doposud, totiž:
postavit se na odpor. To je totiž ona kapka jedu, o které hovoří Clausewitz:
započatá bezcharakternost, která se sama o sobě neustále zvětšuje, až postupně,
jako nejhorší dědictví, zatíží každé budoucí rozhodnutí. Může se stát tou
největší zátěží, které se pak národ jen těžko zbavuje, a které ho čím dál více
vtahuje do pozice otrocké rasy.
A
tak se také v Německu mezi sebou mísili odzbrojovací a zotročovací výnosy,
politická bezbrannost a hospodářské plenění, aby konečně morálně dali vzniknout
onomu duchu, který v Dawesském posudku spatřoval štěstí a ve smlouvě z Locarna
úspěch. Z vyššího hlediska se pak dá hovořit jen o jednom štěstí v této
mizérii, totiž že lidé se dají ošálit, avšak nebe podplatit nelze. Neboť jeho
požehnání nepřicházelo: bída a starosti jsou od té doby trvalým průvodcem
našeho národa, a náš jediný věrný spojenec je nouze. Osud neudělal ani v tomto
případě žádnou výjimku, nadělil nám to, co jsme si zasloužili. A jelikož už
neumíme ctít čest, učí nás alespoň cenit si svobody pomocí chleba. Lidé se dnes
naučili volat po chlebu, avšak za svobodu budou ještě jednou muset prosit.
Čím
krutější a čím patrnější byl rozvrat našeho národa v následných letech po roce
1918, tím rozhodněji byl v této době pronásledován právě ten, kdo se opovážil
předvídat to, co posléze skutečně nastalo. Vedení našeho národa bylo jak
žalostné, tak i namyšlené, a to především tehdy, jednalo-li se o vyřizování
nepříjemných záležitostí. Tak se dalo zažít (a dá se zažít i dnes!), že
největší parlamentární hlupáci, skuteční kmotři sedlářů a ševců a to nejenom
podle povolání, které by nikomu nic neřeklo, se náhle vyhoupli na podstavec
státníků, aby odtamtud mohli poučovat maličké smrtelníky. A nebylo vůbec divu,
že takovýto státník, byl již po šesti měsících svého umění, obestřen posměchem
a potupou celého zbytku světa, odhalen jako nespolehlivý packal, který
nedokázal nic jiného, než svojí naprostou neschopnost! Ne, to nemá s věcí nic
společného, právě naopak: čím méně se dařilo takovýmto parlamentním státníkům
této republiky, tím zlostněji pronásledovali všechny, kteří od nich očekávali
nějaké výsledky, kteří si dovolili konstatovat selhání jejich dosavadní
činnosti a prorokovat také jejich neúspěch do budoucna. A když se člověk
soustředil na jednoho z těchto parlamentních čestných mužů, a pakliže se takový
státnický umělec již nemohl vylhat z rozkladu veškeré své činnosti a jejích
výsledků, pak si vždy nalezl tisíce a tisíce výmluv a ospravedlnění pro své
neúspěchy, přičemž nechce přiznat pouze jedno jediné, že totiž on a jemu
podobní jsou jediným hlavním důvodem veškerého zla.
Nejpozději
v zimě 1922/23 muselo být všeobecně každému jasné, že se Francie i po uzavření
míru s železnou odhodlaností snaží dosáhnout toho, co bylo jejím původně
zamýšleným válečným cílem. Neboť nikdo by snad nechtěl věřit tomu, že Francie
nasazovala v nejrozhodnějším zápasu ve své historii po čtyři a půl roku svou
nejdražší krev svého národa jenom proto, aby posléze dostala pomocí reparací
pouze náhradu za dříve napáchané škody. Samotné Alsasko-Lotrinsko by
nevysvětlovalo energii francouzského válečného vedení, kdyby se přitom
nejednalo pouze o součást dalekosáhlejšího zahraničněpolitického plánu. Tento
plán však znamená: rozložení Německa do smíšeniny drobných státečků. Za to
bojovala šovinistická Francie, přičemž ovšem ve skutečnosti svůj národ prodala
coby žoldnéře mezinárodnímu světovému židovstvu.
Tohoto
francouzského válečného cíle by bylo dosaženo již v průběhu války, kdyby se boje
odehrávaly, jak zprvu francouzské velení doufalo, na německé půdě. Zprvu se
očekávalo, že krvavé boje této světové války se nebudou odehrávat na Sommě, ve
Flandrech, v Altois, před Varšavou, Nižným Novgorodem, Kownem, Rigou, a bůhví
kde ještě, nýbrž v Německu v Porúří, na Mainu, na Labi, před Hanoverem,
Lipskem, Norimberkem, atd., a to musí každý uznat, že zde byla reálná možnost
roztříštění Německa. Je velmi sporné, zda by mladý federativní stát vydržel po
čtyři a půl roku stejnou zkoušku zatížení, jako po staletí zpříma
centralizovaná a kolem nesporného střediska Paříže se rozléhající Francie. To
že se nejúpornější boje odehrávaly mimo hranice naší vlasti, byla nejenom
nesmrtelná zásluha naší jedinečné staré armády, nýbrž bylo to i obrovské štěstí
pro naši německou budoucnost. Je to mé skálopevné, vnitřně mne občas skličující
přesvědčení, že v opačném případě by dnes již nebylo Německé Říše, nýbrž
existovalo by jen několik německých států. To je také jediný důvod, proč krev
našich padlých kamarádů a přátel nebyla obětována úplně zbytečně.
A
tak bylo vše jinak! Německo se snad bleskurychle zhroutilo v listopadu 1918.
Avšak, když nastala tato katastrofa ve vlasti, stály naše armády ještě hluboko
na nepřátelské půdě. První starostí Francie tehdy nebylo jak rozdrolit Německo,
nýbrž jak dostat co nejrychleji německé armády z území Francie a Belgie. A tak
prvním úkolem pařížského státního velení po skončení války bylo odzbrojení
německých armád, a jejich urychlené odsunutí zpět do Německa. A teprve v druhé
linii se mohli věnovat naplnění původního a vlastního válečného cíle. Avšak
Francie mezitím byla ochrnuta. V Anglii byla válka, zničením Německa coby
koloniální a obchodní velmoci a jeho zatlačení do rámce druhořadých států,
ukončena skutečně vítězně. Zájem o úplném odstranění německého státu v Anglii
neexistoval, ba naopak, měli všechny důvody k tomu, aby si v Evropě přáli do
budoucna nějakého rivala proti Francií. A tak musela francouzská politika
pokračovat v rozhodných mírových jednáních o tom, kdo válku skutečně začal, a
Elemenceausův výrok, že mír je pouze pokračováním války, nabyl nejvyššího
významu.
Neustále,
při každé možné příležitosti, bylo otřásáno říšskou strukturou. Pomocí vydávání
dalších stále nových odzbrojovacích dekretů na straně jedné a tím umožněnému
hospodářskému vydírání na straně druhé, si pánové v Paříži slibovali postupný
naprostý rozvrat celé struktury Říše. Čím rychleji vymírala národní hrdost v
Německu, tím rychleji mohl hospodářský tlak a věčná bída vésti k politicky destruktivním
důsledkům. Takováto politika politického útlaku a hospodářského drancováni,
prováděna deset, dvacet let, by musela postupně zruinovat a za určitých
okolností i zlikvidovat i ten nejsilnější stát na světě. Tím by však bylo
definitivně dosaženo francouzského válečného cíle.
Francouzské
úmysly musel v zimě 1922/23 již dávno rozpoznat naprosto každý. Tím však zbyly
pouze dvě možnosti: Dalo se doufat v to, že se francouzská vůle postupné otupí
na houževnatosti německého národa, a nebo jednou konečně učinit to, co se přeci
nikdy nemůže stát, totiž konečně v nějakém příhodném okamžiku vyrvat řízení
říšského křižníku do svých rukou, a beranidlo otočit proti našemu
nejúhlavnějšímu nepříteli. To by však znamenalo boj na život a na smrt, a
vyhlídky na život by byly k dispozici pouze tehdy, kdyby se předtím podařilo
Francii izolovat do té míry, aby tento druhý zápas nemusel být zápolením
Německa proti zbytku celého světa, nýbrž aby představoval obranu Německa proti
Francii, která neustále ruší trvalý mír na celém světě.
Zdůrazňuji
to a jsem o tom pevně přesvědčen, že toto podruhé musí jednou přijít, a také
přijde. Nikdy neuvěřím tomu, že by se úmysly Francie vůči nám mohly kdy změnit.
Neboť spočívají nejhlubšími kořeny ve smyslu zachování francouzského národa.
Kdybych sám byl Francouzem a miloval bych francouzskou mohutnost stejným
způsobem jako je mi svaté Německo, nechtěl bych a nemohl bych také jednat
jinak, než nakonec jedná Elemenceau. Nejenom svým počtem obyvatel, nýbrž
především ubýváním svých rasově nejlepších elementů pomalu vymírající
francouzský národ si svůj dlouhodobý význam ve světě může udržet pouze
rozdrcením Německa. Francouzská politika může dělat tisíce oklik, avšak na
konci bude vždy spočívat tento cíl jako naplnění posledního přání a nejhlubší
touhy. Bylo by však nesprávné domnívat se, že čistě pasivní vůle, která chce
zachovat pouze sama sebe, by byla dlouhodobě schopna odolávat stejně silné,
zato však aktivní vůli. Pokud bude věčný konflikt mezi Německem a Francii
urovnáván pouze formou německé obrany proti francouzského útoku, nebude nikdy
rozhodnut. Avšak Německo bude od jednoho století k druhému ztrácet jednu pozici
za druhou. Když budeme sledovat pohyb německé jazykové hranice od dvanáctého
století až do dneška, budeme jen těžko moci svůj úspěch postavit na stanovisku
a vývoji, který nám přinesl již tolik škod.
Teprve
když se v Německu zcela pochopí, že vůli k životu německého národa již nemůžeme
nechat více chřadnout v pasivní obraně, nýbrž že je nutno, aby došlo ke konečnému
aktivnímu střetu s Francií, teprve pak budeme schopni dovést věčný a neplodný
zápas mezi námi a Francii ke zdárnému konci. Ovšem pouze za předpokladu, že
Německo bude ve zničení Francie spatřovat pouze prostředek, který by pak našemu
národu na opačné straně mohl konečně umožnit potřebnou expanzi. Dnes můžeme v
Evropě napočítat osmdesát milionů Němců! Zahraniční politika bude moci být
prohlášena za správnou teprve tehdy, když za necelých sto let bude na tomto
kontinentě žít dvě stě padesát milionů Němců, a sice nestěsnáni coby tovární
kulisa ostatního světa, nýbrž jako sedláci a dělníci, kteří si vzájemnou prací
zaručují svou existenci.
V
prosinci 1922 se zdála být situace mezi Francií a Německem opět vyhrocena do
nebezpečného stavu. Francie měla v úmyslu nové nehorázné vydíráni a potřebovala
pro to záruky. Hospodářskému drancováni musel předcházet politický nátlak, a
pouze obrovský zásah do mozkového centra našeho celého německého bytí se
Francouzům zdál jako vhodný prostředek k ještě ostřejšímu útisku našeho
vzpurného německého národa. Ve Francii věřili, že obsazením Porýní nejenom
zlomí definitivně morální páteř Německa, ale že se i hospodářsky ocitneme v
takové situaci, že budeme tak nebo tak muset přijmout a převzít i ty nejhorší
závazky.
A
tak šlo do tuhého. A Německo se ohnulo hned ze začátku, aby se později zcela
zlomilo.
Obsazením
Porúří dal osud německému národu do rukou ještě jednou příležitost k povstání.
Neboť to, co v prvním okamžiku muselo vypadat jako nejtěžší neštěstí, obsahovalo
při bližší úvaze nekonečně slibnou možnost k ukončení německého utrpení, a to
jednou pro vždy.
Obsazení
Porúří poprvé odcizilo Francii ze zahraničně politického hlediska Anglie, a to
nejenom v britských diplomatických kruzích, které francouzské spojenectví
uzavřely, považovaly a udržovaly pouze se střízlivým okem chladného počtáře,
nýbrž i mezi širokými vrstvami anglického národa. Především britské
hospodářství vnímalo toto další neuvěřitelné posílení kontinentální francouzské
moci se špatně skrývanou nevolí. Neboť nejenom že Francie nyní z čistě
vojenskopolitického hlediska zaujala v Evropě pozici, kterou předtím nemělo ani
samotné Německo, a tím také získala hospodářské předpoklady, které se blížily
monopolnímu postavení. Největší železnorudné doly a uhelné pánve v Evropě se
nyní dostaly do rukou národa, který své existenční zájmy, na rozdíl od Německa,
dosud vnímal jak rozhodným, tak i aktivním způsobem, a který měl svou vojenskou
spolehlivost během velké celosvětové války ještě ve velmi čerstvé paměti.
Obsazením porúrských uhelných pánví Francií byl Anglii z ruky vyražen celkový
válečný úspěch, a vítězem nyní již nebyla snaživá a hbitá britská diplomacie,
nýbrž maršál Foch a jeho jím zastupovaná Francie.
Také
v Itálii se nálada vůči Francii, která tak nebo tak nebyla od konce války právě
růžová, obrátila v přímou nenávist. Byl to veliký dějinný okamžik, ve kterém se
z dřívějších spojenců mohli do rána stát úhlavní nepřátelé. To, že to u těchto
spojenců nedopadlo tak, jako za druhé balkánské války, kdy se tito dostali
náhle mezi sebou do sporu, musíme připsat té okolnosti, že Německo právě
nevlastnilo žádného pašu Envera, nýbrž pouze říšského kancléře Cuna.
Nejenom
zahraničněpoliticky, nýbrž také vnitropoliticky skýtalo obsazení Porúří
Francouzy pro Německo obrovskou možnost budoucnosti. Značná část našeho národa,
která díky nepřetržitému vlivu svého lživého tisku považovala Francii stále
ještě za bojovníka za pokrok a liberálnost, byla z tohoto šílenství jedním
rázem vyléčena. Stejně jako v roce 1914 zmizely z hlav našich německých dělníků
sny o mezinárodní lidové solidaritě a krutá realita je opět zavedla do světa
věčného zápasu, kde se jedna bytost živí druhou, a smrt slabšího znamená život
silnějšího, tak tomu bylo i v roce 1923.
A
když Francouz dostál svým hrozbám, a konečně začal zprvu velice opatrně a
bázlivě obsazovat německé uhelné pánve, tu začala Německu odbíjet obrovská,
rozhodující osudová hodina. Kdyby náš národ v tomto okamžiku provedl obrat ve
svém smyšlení spojený se změnou dosavadních postojů, pak by se mohlo německé
Porúří stát Francii napoleonskou Moskvou. Existovaly pouze dvě možnosti: buďto
si to člověk mohl nechat líbit, a neučinit naprosto nic, a nebo vyburcovat
německý národ, a s pohledem na území žnoucího Essenu a kouřících pecí, a
zároveň se žnoucí vůli jednou pro vždy ukončit tuto věčnou pohanu, a radši na
sebe vzít hrůzu okamžiku, než nadále snášet nekonečné příkří.
Nalézti
třetí cestu bylo nesmrtelnou zásluhou říšského kancléře Cuna, a obdivovat ji a
jít po ni byla opět zásluha našeho slavného měšťanského německého stranictva.
Chtěl
bych zde ještě věnovat kratičkou úvahu o možnosti druhé cesty:
Obsazením
Porúří Francie zcela porušila Versaillskou smlouvu. Postavila se tím také proti
celé řadě garančních mocnosti, především pak proti Anglii a Itálií. Jakoukoliv
podporu tohoto svého loupežného činu nemohla Francie od těchto státu očekávat.
Toto dobrodružství, a tím tento počin zprvu také byl, muselo tedy samo od sebe
dojít k nějakému zdárnému konci. Pro národní německou vládu existovala pouze
jediná možnost, totiž ta, kterou nám přikazovala čest. Bylo jasné, že v první
chvíli se Francii nedalo oponovat pomocí zbraní. Bylo však nutné ujasnit si, že
jakékoliv jednání bez podpory moci je směšné a neplodné. Bylo nesmyslné bez
jakékoliv možnosti aktivního odporu zastávat stanovisko: "nezúčastníme se
žádného jednání". Avšak ještě nesmyslnější bylo nakonec k tomuto jednání
zasednout, aniž by předtím byla zajištěna patřičná moc.
Ne
že by se obsazení Porúří dalo zabránit vojenskými opatřeními. Pouze pár
naprostých šílenců by se mohlo dobrat tohoto závěru. Již během účinku této
francouzské akce a během jejího provádění se mohlo a muselo myslet na to, bez
ohledu na beztak Francií roztrhanou smlouvu z Versailles, zajistit si takové
vojenské prostředky, které by později mohli být poskytnuty coby doprovod na
cestu zprostředkovatelům. Neboť od začátku bylo naprosto jasné, že o tomto
území obsazeném Francií bude muset být tak nebo tak jednou rozhodnuto u
nějakého kulatého konferenčního stolu. Avšak člověk musí mít naprosto jasno
také v tom, že i ti nejlepší vyjednavači mohou dosáhnout pouze malého úspěchu,
dokud půda, na které stojí, a židle, na které sedí, není ochranným krunýřem
jejich národa.
Slabý
střízlík se také nemůže přít s atletem, a bezbranný vyjednávač musí také strpět
dozorcův meč na nepřátelské misce vah, pokud nepřihodil k vyvážení svůj
vlastní. Nebo to snad nebylo skutečné hoře, přihlížet těmto jednacím komediím,
které od roku 1918 byly ukončeny vždy příslušným diktátem? Tato ponižující
komedie, která byla předváděna celému světu, tím že nás nejprve pozvali k
jednacímu stolu, a tam nám předložili dávno hotové a připravené rozhodnutí a
programy, o kterých by se snad mělo hovořit, které však hned od začátku musely
být brány jako nepozměnitelné.
Samozřejmě,
naši vyjednavači nepřekračovali ani v jednom jediném případě uspokojivý průměr,
a většinou bohužel ospravedlňovali drzý výrok Loyda Georgese, který jednou
posměšně poznamenal směrem k říšskému ministrovi Simonovi "že Němci si ani
nejsou schopni zvolit za vůdce a zástupce nějakého muže okázalého ducha".
Avšak ani génius by, vzhledem k rozhodné mocenské vůli nepřátelského, a
žalostné bezbrannosti vlastního národa, nedokázal dosáhnou výraznějších
výsledků.
Avšak
ten, kdo z jara roku 1923 spatřoval v obsazení Porúří Francií podnět opětovné
produkci vojenských mocenských prostředků, ten musel dát nejprve národu
duchovní zbraně, které by posílily jeho vůli a zničily by destruktora naší
nejcennější národní síly.
Stejně
jako se v roce 1918 krvavě vymstilo, že se v letech 1914 a 1915 nepřešlo k
tomu, jednou provždy skoncovat z marxistickou zmijí, tak se muselo neblaze
vymstít to, že se z jara roku 1923 nikdo nechopil možnosti jednou provždy
skoncovat s marxistickými vlastizrádci a vrahy národa.
Každá
myšlenka na skutečný odpor proti Francii byla naprostým nesmyslem, pakliže se
nevyhlásila válka všem těm silám, které před pěti lety zlomily z vnitřku
německý odpor na bojových polích.
Pouze
lidovecké elementy by se snad mohly probít k neuvěřitelnému názoru, že dnešní
marxismus by snad mohl být jiný, než když odporné vůdčí kreatury roku 1918,
které tehdy chladnokrevně ukopaly k smrti dva miliony lidí, aby se snadněji
dostaly do ministerských křesel, že by snad dnes v roce 1923 byly připraveny
splatit daň národnímu svědomí? Neuvěřitelná a stejně tak nesmyslná myšlenka,
naděje, že by se z někdejších vlastizrádců náhle stali bojovníci za německou
svobodu. Ani na to nepomysleli! To, co zbude po hyeně z mršiny, to zbude z
marxisty po vlastizradě. Člověk by si měl odpustit hloupé námitky, že za
Německo vykrvácelo také spousta dělníků. Němečtí dělníci, ano, pak to však
nebyli žádní mezinárodní marxisté. Pokud by v roce 1914 německé dělnictvo bylo
ještě vnitřně naladěno na marxismus, bylo by po třech týdnech po válce. Německo
by bylo rozdrceno dříve, než by jakýkoliv voják překročil hranici. Ne, to že
německý národ ještě tehdy bojoval dokazuje, že se marxistické šílenství u nás
ještě nedokázalo zcela zakořenit. Avšak právě v té míře, jakou německý voják a
německý dělník opět upadli do spárů marxistických vůdců, právě tou měrou začala
vlast prohrávat. Pokud by na začátku války a v jejím průběhu bylo jednou
dvanáct nebo patnáct tisíc těchto hebrejských národních ničitelů vystaveno
smrtelným plynům, stejně jako je v poli museli nadarmo snášet statisíce našich
nejlepších německých dělníků ze všech vrstev a profesí, bylo by naopak pro
budoucnost zachráněno snad i milion nejcennějších Němců. Avšak to také patří k
lidoveckému státnickému umění bez jediného mrknutí vydat na pospas na bojovém
poli miliony životů, přičemž deset nebo dvanáct tisíc zrádců, šmelinářů,
lichvářů a podvodníků bylo bráno jako nejcennější národní svátost, čímž se i
veřejně proklamovala jejich nedotknutelnost. Člověk už ani neví,co je v tomto
občanském světě větší, jestli blbost, slabost a zbabělost, nebo čím dál tím
více prohospodařené smýšlení. Je to skutečně osudem k zániku určená třída,
která však sebou do propasti strhává celý národ.
Ve
stejné situaci jako v roce 1918 jsme se nacházeli také v roce 1923. Je naprosto
jedno ke kterému způsobu odporu by jsme byli rozhodnuti, vždy bylo prvním
předpokladem odstranění marxistického jedu z našeho národního tělesa. A to mělo
být, dle mého přesvědčení, prvním úkolem skutečně národní vlády, hledat a
nalézt takové prostředky a síly, které byly rozhodnuty vypovědět marxismu
vyhlazující válku, a těmto silám pak dát volnou ruku. Bylo jejich povinností
nevzývat hlouposti jako "klid a pořádek" v situaci, kdy vnější
nepřítel zasazoval vlasti zničující úder a z vnitřku číhala na každém rohu
zrada. Ne, každá správná národní vláda by si tehdy musela přát neklid a
nepořádek, i kdyby jejich výsledkem mělo být pouze konečné zúčtování s marxistickým
úhlavním nepřítelem našeho národa. Pokud se toto zanedbalo, pak byla každá
myšlenka na odpor jakéhokoliv druhu naprostým nesmyslem.
Takovéto
zúčtování skutečného, historického významu však nemůže proběhnout dle schémat
nějakých tajných radů, nebo nějakých starších suchopárných ministerských duší,
nýbrž pouze podle věčného zákona existence na této zemi, který je a zůstane
bojem za existenci. Člověk si musí uvědomit, že pouze z krvavých občanských
válek vzešel vždy zocelenější, zdravý národní duch, zatímco z uměle slátaných
mírových smluv vzešlo vždy pouze do nebe volající práchnivění. Osudy národů
nejsou tvořeny v bílých rukavičkách. A tak bylo nutno v roce 1923 udeřit mocným
úderem, aby zmije, která se zakusovala do našeho národního tělesa, povolila.
Pakliže by se to podařilo, mělo by teprve tehdy smysl připravovat se na aktivní
odpor.
Mohl
jsem si tehdy častokrát vyřvat hlasivky, když jsem se pokoušel alespoň
takzvaným národním kruhům vyjasnit, že za stejných chyb z roku 1914 a následujících
let se zákonitě a nutně musíme dostat k závěru jako v roce 1918. Neustále jsem
je žádal, aby uvolnili cestu osudu a poskytli našemu hnutí možnost střetu s
marxismem, avšak hlásal jsem hluchým. Oni rozuměli všemu lépe, včetně šéfa
branné moci, až se nakonec ocitli před nejžalostnější kapitulací všech dob.
Tehdy
jsem si ve svém nejhlubším nitru uvědomil, že německé měšťanstvo došlo na konec
své cesty, a že již není povoláno k naprosto žádnému úkolu. Tehdy jsem zřetelně
viděl, jak se všechny tyto strany spíše z konkurenčních pohnutek snaží o jakési
hašteření s marxismem, aniž by ho skutečně chtěli zničit. Vnitřně se již
všichni dávno vyrovnali se zničením vlasti, a jediné, co je ještě podněcovalo,
byla snaha o podílení se na hostině mrtvol. Pouze za to ještě
"bojovali".
V
této době, přiznávám to, otevřeně jsem vyjadřoval nejhlubší obdiv velikému muži
na jihu od Alp, který se svou vroucí láskou ke svému národu nikdy nebavil s
vnitřními nepřáteli Itálie, nýbrž se postaral všemi možnostmi a všemi prostředky
o jejich naprosté zničení. To co Mussoliniho přiřazuje k největším velikánům
tohoto světa, je rozhodnost nesdílet Itálii s marxismem, a tím že vydal na
pospas zničení internacionalismus, zachránil před ním svou vlast.
Jak
směšně proti tomu vypadají naši také státníci, a jak je jednomu na blití, když
se tyto nuly ve své namyšlenosti ještě opovažují kritizovat tohoto tisíckrát
většího ducha. A jak bolestné je pomyšlení, že se toto odehrává právě v zemi,
která ještě před necelým půl stoletím směla jmenovat za svého vůdce velikého
Bismarcka.
Tímto
přístupem měšťanstva a šetrností marxismu bylo v roce 1923 o osudu jakéhokoliv
aktivního odporu již předem rozhodnuto. Bojovat proti Francii s úhlavním
nepřítelem ve vlastních řadách by bylo holé šílenství. To co by se tehdy ještě
dalo udělat, by bylo maximálně šermování před zrcadlem, aby se alespoň trochu
uspokojil národní element v Německu, uklidnil "vroucí duch národa",
nebo ve skutečnosti podvádělo. Kdyby skutečně věřili tomu co dělají, museli by
přece rozpoznat, že Síla národa nespočívá v první řadě v jeho zbraních, nýbrž v
jeho vůli, a že dříve, než lze zlikvidovat vnějšího nepřítele, musí být poražen
nepřítel vnitřní. Jinak běda, nepodaří-li se vítězství vybojovat již prvního
dne. Stejně jako stín porážky spočívá pouze v nitru od nepřítele neosvobozeného
národa, bude zničen i jeho odpor a protivník se stane definitivním vítězem.
To
se dalo předvídat již z jara roku 1923. Nikdo zde také nehovoří o spornosti
vojenského úspěchu proti Francii! Neboť kdyby výsledkem německého jednání
ohledně vpádu Francouzů do Porúří mělo znamenat pouze zničení vnitřních
marxistických nepřátelských sil, již to by byl nesporný úspěch na naší straně.
Německo, zbaveno tohoto úhlavního nepřítele naší existence a naší budoucnosti,
by vlastnilo síly, které by nedokázala zaškrtit žádná mocnost tohoto světa.
Onoho dne, kdy v Německu bude definitivně zničen marxismus, se ve skutečnosti i
jednou provždy rozlomí jeho okovy. Neboť nikdy během celé naši historie jsme nebyli
poraženi silou nepřítele zvenčí, nýbrž vždy pouze vlastními neřestmi, a pomocí
nepřátel v našich vlastních řadách.
A
jelikož se německé státní vedení tehdy k takovému to činu nemohlo vzchopit,
mělo se logicky vydat první cestou, a nebo neudělat naprosto vůbec nic, a
nechat věci plynout, tak jak měly.
A
nebesa seslala v hodině nejtěžší německému národu skutečně velikého muže, pana
Cuna. Tento pán nebyl státníkem ani politikem z povolání, a už vůbec k tomu
neměl přirozené nadání, nýbrž představoval ten druh politických příslušníků,
které člověk potřebuje pouze k vyřízení určitého úkolu. Jinak byl vlastně
zběhlý pouze v obchodování. Byl prokletím pro Německo, a to proto, že tento
politický obchodník spatřoval i v politice hospodářský podnik a podle toho také
vypadalo jeho jednání.
Francie
obsadila Porúří! Co je v Porúří? Uhlí! Tedy Francie obsadila Porúří kvůli uhlí?
A pro pana Cuna nyní nebyla přirozenější jiná myšlenka, než že když nyní bude
stávkovat, aby Francouzi nedostali žádné uhlí, což způsobí to, dle mínění pana
Cuna, že Francie toto území z důvodu nerentability podniku opět opustí. Tak
nějak probíhaly myšlenkové pochody tohoto významného národního státníka, který
ve Stuttgartu a na jiných místech svými projevy šťastně ohromoval svůj národ.
Ke
stávce člověk samozřejmě potřeboval marxisty, neboť v první řadě museli
stávkovat dělníci. Bylo tedy nutné sjednotit německého dělníka (a ten je v
hlavách takovýchto lidoveckých státníku vždy roven marxismu) do jednotné fronty
se všemi ostatními Němci. Člověk by skutečně tehdy musel vidět vyzařování
těchto lidoveckých stranickopolitických plísňových kultur vzhledem k jejich
geniálním heslům! Národní a geniální zároveň! Konečně tedy měli to, co po celou
dobu vnitřně hledali! Most k marxismu byl nalezen, a národním podvodníkům nyní
bylo umožněno s vážným výrazem a národními frázemi podat poctivou ruku
mezinárodním vlastizrádcům. A tito hbitě udeřili. Neboť tak jak Cuno potřeboval
pro svou jednotou frontu marxistické vůdce, tak tito marxističtí vůdci
potřebovali nutně Cunovy peníze. Tím bylo pomoženo oběma stranám. Cuno obdržel
svou jednotnou frontu, vytvořenou z národních žvanilů a antinárodních zločinců,
a mezinárodní podvodníci mohli za státní žold sloužit vznešenému bojovému
poslání, to znamená ničit národní hospodářství, a sice v tomto případě dokonce
na státní náklady. Byla to nesmrtelná myšlenka, zachránit národ podplacenou
generální stávkou, v každém případě to byl výmysl, se kterým musel s nadšením
souhlasit i ten nejlhostejnější budižkničemu.
Že
národ nemůže být osvobozen modlením, je všeobecně známo. Zda to skutečně není
možné pomoci volného průběhu času, musí být z historického hlediska ještě
zhodnoceno. Pokud by pan Cuno tehdy nevyhlásil placenou generální stávku, a
tuto nepostavil jako základ jednotné fronty, a naopak by po každém Němci
požadoval pouze dvě hodiny práce navíc, pak by se podvod této jednotné fronty
ukázal již třetího dne jako zcela vyřízený. Národy se neosvobozují
nicneděláním, nýbrž pomocí obětí.
Nehledě
na to, že tento pasivní odpor se také nedá vydržet příliš dlouho. Neboť pouze
naprosto války neznalý člověk by si mohl namlouvat, že by se okupační armáda
dala zahnat pouze takovými směšnými prostředky. To všechno by však ještě mohlo
mít smysl v případě akce, jejíž náklady by šly do miliard, a tím by pomohly
srazit mezinárodní měnu do té nejhlubší propasti.
Francouzi
se samozřejmě mohli s určitým vnitřním klidem v Porúří podomácku usadit v onom
momentě, kdy viděli jakými prostředky je veden odpor. Měli díky nám samotným v
ruce nejlepší recepty, kterak přimět vzbouřené obyvatelstvo opět k rozumu,
pakliže z jejich chováním vyvstává nebezpečí pro okupační úřady. Jen si
vzpomeňme, s jakou bleskovou rychlostí jsme před devíti lety vypořádali s
Franktireurovými tlupami a jak si civilní obyvatelstvo rázem uvědomilo vážnost
situace, když jeho činností byla ohrožena německá armáda. Jakmile by se pasivní
odpor stal pro Francii skutečným nebezpečím, připravila by okupační armáda
tomuto směšnému dětskému počínání, během necelých osmi dnů rychlou a krvavou
přítrž. Neboť poslední otázkou je vždy: co je nutno udělat, když protivníkovi
jde nakonec pasivní odpor již skutečně na nervy, a ten skutečně sáhne po
krvavém, brachiálním násilí? Je pak člověk stále ještě rozhodnut klást další
odpor? Pokud ano, musí na sebe vzít to nejtěžší krvavé pronásledování. Pak
ovšem stojí přesně tam, kde by stál při aktivním odporu, totiž před otázkou
boje. A proto má každý takovýto pasivní odpor smysl pouze tehdy, když za ním
vyčkává rozhodnost, která v případě nutnosti přejde buďto k otevřené aktivní
formě odporu, nebo bude v boji pokračovat formou malé partizánské války. V
každém případě by takovýto zápas musel být svázán s přesvědčením možného
úspěchu. Jakmile nějaká obsazená pevnost, která je tvrdě bráněna nepřítelem,
zbavena naděje na vysvobození, je tím prakticky již dobyta. A to platí
především tehdy skýtá-li se obráncům namísto pravděpodobné smrti naděje na
jistou záchranu života. Sebere-li člověk osádce obklíčeného hradu naději na možné
osvobozeni, zlomí tím lehce jeho veškeré síly k vlastní obraně.
Proto
by pasivní odpor v Porúří měl smysl, s ohledem na okolnosti, které jsem
naznačil výše, pouze tehdy, kdyby za ním byla vybudována nějaká aktivní fronta.
Pak by ovšem muselo být z našeho národa vytaženo i nemožné. Kdyby si každý z
těchto Westfálců byl vědom toho, že za ním stojí armáda o osmdesáti až sto
divizích, narazili by Francouzi na obrovský odpor. Stále více mužů je však
připraveno obětovat se pro tento úspěch, než pro nějakou zřetelnou bezúčelnost.
Byl
to klasický příklad, který nás, národní socialisty nutil zaujmout co
nejkritičtější postoj vůči tomuto takzvanému národnímu provolání. A také jsme
to učinili. Během těchto měsíců jsem byl neustále napadán lidmi, jejichž národní
smýšlení bylo pouze směsí hlouposti a vnějšího zdání, kteří pouze cosi
vyřvávali, neboť podlehli všeobecnému vzrušení, že je nyní bez nebezpečí možno
být a konat národně. Spatřoval jsem v této směšné jednotné frontě pouze ubohé
zjevení, a historie mi také dala za pravdu.
A
jakmile si odbory naplnili kasy Cunovými penězi, a jakmile byl pasivní odpor
postaven před rozhodnutí přejit z lenivé obrany do aktivního útoku, vystoupily
rudé hyeny střelhbitě z onoho národního stáda ovcí a stali se opět tím, čím
byli vždy. Pan Cuno se pak v tichosti stáhnul opět ke svým lodím, a Německo
bylo opět bohatší o jednu zkušenost a chudší o jednu obrovskou naději.
Do
pozdního léta mnozí důstojníci, a nebyli to právě ti nejhorší, vnitřně v
takovýto potupný vývoj nevěřili. Tito všichni doufali v to, že když už ne
oficiálně, tak se alespoň ve vší tichosti přistoupí k opatřením a přípravám,
které z tohoto francouzského vpádu učiní bod zvratu německé historie. Také v
našich řadách byla spousta těch, kteří doufali v říšskou armádu. A toto
přesvědčení bylo tak živé, že rozhodujícím způsobem určilo jednání a především
výchovu nespočtu mladých lidí.
Když
však došlo k potupnému zhroucení a bylo obětováno několik miliard v majetku a v
několika tisících mladých Němců, kteří byli tak hloupí, a uvěřili slibům vůdců
Říše, a kapitulovalo se tak hanebným způsobem, vzplálo rozhořčení proti
takovému způsobu zrady našeho nešťastného národa. U milionů se tehdy objevilo
jasné přesvědčení, že Německo může zachránit pouze radikální odstranění celého
tohoto vládnoucího systému.
Nikdy
nebyla doba zralejší, aby přímo velitelsky volala po takovém řešení, jako v
tomto okamžiku, kdy se na jedné straně veřejně odhalovala holá vlastizrada,
zatímco na druhé straně byl národ hospodářsky vydáván na pospas postupné smrti
hladem. Jelikož stát sám pošlapal veškeré zákony věrnosti a víry, vysmíval se
všem občanským právům, podvedl miliony svých věrných synů přes jejich
obětavost, a miliony okradl o jejich poslední groše, neměl již naprosto žádné
právo, očekávat od svých příslušníků něco jiného, než holou nenávist. A tato
nenávist se jednoho dne musela vylít na všechny ty ničitele našeho národa a
vlasti. Mohu na tomto místě pouze poukázat na mou závěrečnou řeč ve velkém
procesu na jaře roku 1924:
"Soudcové
tohoto státu nás v klidu mohou odsoudit za naše někdejší jednání, avšak
historie, coby bohyně vyšší pravdy a lepšího práva, jednou s úsměvem tento
směšný rozsudek roztrhá, a zbaví nás veškeré viny a omylů."
Ovšem
požene k zodpovědnosti i ty, kteří dnes z mocenské pozice pošlapávají právo a
zákony, kteří náš národ vhánějí do bídy a záhuby, a kteří z neštěstí naší
vlastí těží pro své vlastní Já, a své zájmy staví nad zájmy veřejného blaha.
Nechtěl
bych na tomto místě popisovat okolnosti, které vedly k 8.listopadu 1923 a které
ho uzavřely. Nechci to proto, že si od toho neslibuji nic užitečného do
budoucnosti, a především jelikož je naprosto zbytečné otvírat staré jizvy,
které se dnes zdají být akorát tak zahojené. Neboť je zde zbytečné hovořit o
vině lidí, kteří jsou v nejhlubším koutě svého srdce naplněni stejnou láskou ke
svému národu, a kteří momentálně pouze zbloudili od správné společné cesty.
Vzhledem
k obrovskému společnému neštěstí naší vlasti bych dnes nechtěl urážet, a tím
možná i odhánět ani ty, kteří se jednoho dne v budoucnosti přeci jenom přidají
ke skutečné a pravé jednotné frontě, kterou je nutno vytvořit v srdcích všech
skutečně věrných Němců, proti společné frontě všech nepřátel německého národa.
Neboť vím, že jednou přijde doba, kdy sami ti, kteří jednou byli našimi
oponenty, si v úctě vzpomenou na ty, kteří šli za svůj národ krutou cestou
smrti.
Osmnáct hrdinů, kterým jsem věnoval první díl mé knihy, bych chtěl na konci tohoto druhého dílu našim přívržencům a zastáncům našeho učení představit jako ony hrdiny, kteří se za nás obětovali s jasným vědomím. Musí spočívat v mysli všech těch, kteří by se svou nerozhodností jednání a svou slabostí chtěli vyhnout svým povinnostem. Povinnostem, které by oni plnili v nejlepší víře a do posledních důsledků. A mezi nimi bych chtěl zmínit také onoho muže, který jako jeden z nejlepších celý svůj život zasvětil probuzení svého a našeho národa, svou neústupností a myšlením, a konečně také svými činy: Dietricha Eckarta.