Mein Kampf 9.část-NĚMECKÁ DĚLNICKÁ STRANA
NĚMECKÁ DĚLNICKÁ STRANA
Jednoho
dne jsem z nadřízených míst dostal rozkaz, abych zkontroloval, jak‚ okolnosti
se skrývají za údajně politickým sdružením, které mělo v nejbližších dnech pod
jménem "německá dělnická strana" pořádat shromáždění, na kterém měl
hovořit také Gottfried Feders, musel jsem se ho zúčastnit, prohlédnout si
sdružení a vyhotovit zprávu. Zvědavost, kterou vojsko tehdy věnovalo politickým
stranám, byla více než pochopitelná. Revoluce dala vojákům právo účastnit se
politického života, kterého nyní hojně využívali i ti největší nezkušenci.
Teprve v okamžiku, kdy Centrum a Sociální demokraté‚ k vlastní škodě, museli
rozpoznat, že se sympatie vojáků začaly klonit od revolučních stran k národnímu
hnutí a k novému povstání, bylo rozhodnuto, že vojsku bude volební právo opět
odebráno a že jakákoliv politická činnost bude zakázána. Že Centrum a marxisté
sáhnou k tomuto opatření bylo jasné, neboť pokud by toto okleštění
"občanských práv", jak se po revolucí nazývala politická
rovnoprávnost vojáků, nedošlo by o několik let později k žádnému listopadovému
státu, ale tím by také nedošlo k dalšímu národnímu zneuctění a hanbě, které
národu způsobili jeho vydřiduši a přisluhovači dohodářů z vlastního středu.
Ovšem to, že také takzvané "národní" strany budou nadšeně souhlasit s
korekturou dosavadních názorů listopadových zločinců, a tím také pomůžou
zneškodnit nástroj národního povstání, opět ukazuje, kam vedou tyto
doktrinářské představy těchto nejbezelstnějších z bezelstných. Toto skutečně
stářím duševně nemocné měšťanstvo si s naprostou vážností myslelo, že se armáda
stane tím, čím byla, totiž záštitou německé obranyschopnosti, zatímco Centrum a
marxisté by jí chtěli vytrhnout ten nebezpečný národní jedovatý zub, bez něhož
by však armáda navždy zůstala policií, přičemž by neměla žádnou jednotku, která
by byla schopna bojovat proti nepříteli, což se v následující době mělo také
dostatečně prokázat.
Nebo
si snad naši "národní politici" mysleli, že by rozvoj armády mohl být
jiný, než národní? To by těmto pánům bylo zatraceně podobné, a vychází to z
toho, když je muž za války místo vojákem pouhým tlachalem, čili parlamentářem,
a nemá ani ponětí, co se odehrává v hrudi mužů, když je minulost upomene na to,
jak byli kdysi prvními vojáky tohoto světa.
Tak
jsem se rozhodl zúčastnit se již zmíněného shromáždění do té doby mě zcela
neznámé strany. Když jsem přišel večer do těsné místnosti bývalého
Sterneckerova pivovaru v Mnichově, která se pro nás později stala historickou,
potkal jsem tam asi 20 až 25 účastníků především ze spodních vrstev
obyvatelstva. Federsova přednáška mi byla známa již ze zmíněného kurzu, takže
jsem se mohl více věnovat pozorování samotného spolku. Neudělali na mne ani
dobrý, ani špatný dojem. Nový spolek, tak jako mnoho jiných. Právě tehdy byla doba,
kdy se každý, kdo nebyl spokojen s dosavadním vývojem, a neměl důvěru v žádnou
stávající stranu, cítil být povolán k založení nové strany. A tak se všude z
půdy vynořovaly takové spolky, aby zase po nějakém čase bezhlesně zmizely.
Jejich zakladatelé neměli ani nejmenší tušení, co to znamená založit z
podobného spolku politickou stranu, nebo dokonce nějaké hnutí. A tak se
většinou podobné spolky udávily vlastní směšnou šosáckou ulpělostí. Nejinak
jsem po dvou hodinách poslechu posoudil i tuto "německou dělnickou
stranu". Když Feders konečně skončil, byl jsem rád. Viděl jsem dost a
chtěl jsem odejit, když mne přeci jenom ještě pozdržela právě oznámená volná
diskuse. I zde se zdálo, že všechno proběhne bez většího zájmu, když tu se ke
slovu dostal nějaký "profesor", který zprvu pochyboval o správnosti
Federsových podkladů, avšak, po jedné velmi zdařilé Federsově odpovědi se náhle
ocitl na "půdě skutečností". Poté mladé straně co nejnaléhavěji
doporučil zařadit do svého programu obzvláště důležitý bod, a sice odtrženi
Bavorska od Pruska. Tento muž s drzým čelem tvrdil, že v tomto případě by se
německé Rakousko okamžitě připojilo k Bavorsku, že by pak mír byl mnohem větší,
a podobné nesmysly. To jsem již nemohl vydržet, a musel jsem se přihlásit o
slovo, abych tomu vzdělanému muži sdělil své míněni o tomto bodě. A měl jsem
úspěch. Ještě než jsem skončil svůj přednes, pan předřečník se ze sálu vytratil
jako zmoklý pes. Když jsem hovořil, všichni mi naslouchali s překvapenými
obličeji, a teprve když jsem se připravoval popřát shromáždění dobrou noc a
chystal jsem se odejit, přikročil ke mně muž, představil se (jeho jménu jsem
tehdy vůbec nerozuměl) a vtiskl mi do ruky malý sešitek, očividně jakousi
politickou brožurku, s naléhavou prosbou, aby si ji přečetl. To mi bylo velice
příjemné, neboť nyní jsem mohl doufat, že poznám tento nudný spolek jednodušším
způsobem, než abych musel ještě jednou navštívit stejně zajímavé shromáždění.
Koneckonců na mne tento zjevný dělník udělal celkem dobrý dojem. S tím jsem
tedy odešel.
Tehdy
jsem bydlel ještě v kasárnách 2. Pěšího pluku, v malé komůrce, která ještě
velmi zřetelně nesla stopy revoluce. Přes den jsem byl pryč, většinou u 42.
Střeleckého pluku, nebo na přednáškách u některých jiných vojenských oddílů.
Pouze v noci jsem spal ve své malé komůrce. Jelikož jsem se denně budil již
před pátou hodinou, zvykl jsem si na hry myšek, které dováděly v mé místnůstce.
Vždy jsem jim na podlahu položil kousek chleba, nebo chlebové kůrky a pak jsem
sledoval, jak se ty žertovné myšky prohání kvůli těmto pár dobrotám. Zažil jsem
v životě již dost bídy, takže jsem si dobře dokázal představit hlad, a s tím i
radost těchto malých tvorů. Také ráno po tomto shromáždění jsem kolem 5 hodiny
ležel v posteli a sledoval dovádění a škádlení. A jelikož už jsem nemohl
zaspat, vzpomněl jsem si náhle na předcházející večer, a tu mne napadl onen
sešitek, který mi dal jeden z těch dělníků. Tak jsem začal číst. Byla to malá
brožura, ve které její autor, a byl to onen dělník, popisoval, jak se dostal z chaosu
marxistických a odborářských frází zpět k národnímu myšlení, od toho byl také
odvozen její titul "Mé politické procitnutí". Se zájmem jsem si dílko
přečetl. Odrážely se v něm události, které jsem na vlastní kůži prožil před
dvanácti lety. Neskutečně živě jsem před sebou opět spatřil svůj vlastní vývoj.
V průběhu dne jsem o celé věci ještě několikrát přemýšlel a chtěl jsem ji
konečně opět odložit, když tu jsem ke svému údivu ani ne po týdnu obdržel
pohlednici, na které stálo, že jsem byl přijat do německé dělnické strany, že
se k tomu mám vyjádřit, a přijít proto příští středu na zasedání výboru této
strany.
Byl
jsem tímto způsobem nabytí členství více než překvapen a nevěděl jsem, jestli
se mám zlobit, nebo se tomu smát. Vždyť jsem vůbec neuvažoval o vstupu do
nějaké stávající strany, vždyť jsem chtěl založit svoji vlastní. Tento
požadavek pro mne opravdu nepřicházel v úvahu. Už jsem chtěl pánům svou odpověď
poslat písemně, když tu ve mně zvítězila zvědavost, a já se rozhodl, že se ve
stanovený den objevím osobně, abych jim sdělil své důvody.
Přišla
středa. Hostinec, ve kterém se schůze měla konat se jmenoval "Staré růžové
lázně" v Panské ulici. Byl to velmi nuzný hostinec, kam někdo zabloudil
jednou za uherský rok. Žádny zázrak v roce 1919. Tento hostinec jsem však
doposud neznal. Prošel jsem špatně osvětleným lokálem, ve kterém nikdo nebyl,
hledajíce vchod do vedlejší místnosti, kde jsem se ocitl před
"zasedáním". V pološeru zpola zdemolované plynové lampy seděli u
stolu čtyři mladí lidé, mezi nimi i autor malé brožurky, který mne okamžitě co
nejvřeleji přivítal jako nového člena německé dělnické strany. Byl jsem poněkud
zmaten. Bylo mi totiž sděleno, že vlastní "říšský předseda" teprve
přijde, proto jsem se svým prohlášením ještě počkal. konečné se objevil. Byl to
vedoucí shromáždění v Sterneckerově pivnici během Federsova projevu. Mezitím ve
mně opět zvítězila zvědavost a proto jsem vyčkával, co se bude dít. Nyní jsem
alespoň poznal jména jednotlivých pánů. Předseda této "říšské organizace"
se jmenoval pan Harrer, mnichovské pak Anton Drexler.
Byl
přečten protokol z minulé schůze, a zapisovateli byla vyslovena důvěra. Poté na
řadu přišla pokladní zpráva, ve vlastnictví spolku se nacházelo 7 marek a 50
feniků, za což pokladník obdržel taktéž všeobecnou důvěru. To bylo opět
zaprotokolováno. Poté byly 1. místopředsedou přečteny odpovědi na jeden dopis z
Kielu, jeden z Disseldorfu a jeden z Berlína, všichni s nimi souhlasili. Nyní
byla čtena došlá pošta: jeden dopis z Berlína, jeden z Disseldorfu a jeden z
Kielu, jejichž příchod byl přijat s velkým nadšením. Tato narůstající
korespondence byla prohlášena za nejlepší a zřetelné znamení do okolí
zasahující "Německé dělnické strany", a poté - poté nastala dlouhá
porada o nových odpovědích, které je nutno podat. Hrozné, příšerné. To tedy byl
ten nejmrzutější spolek všech spolků. A do tohoto klubu jsem tedy měl vstoupit?
Potom se projednávaly nové přihlášky, to znamená , bylo projednáváno mé
ulovení. Začal jsem se tedy vyptávat, avšak kromě několika hlavních zásad
nebylo k dispozici vůbec nic. Žádný program, žádné letáky, vůbec nic
předtištěného, žádné členské legitimace, ba dokonce ani razítko, pouze očividně
dobrá víra a dobrá vůle. Smích mne opět přešel, neboť co jiného to bylo, než
typické znamení naprosté bezradnosti a celkové malomyslnosti přesahující
všechny dosavadní strany, jejich programy, jejich úmysly, a jejich činnost. To,
co zde těchto pár mladých lidí společně dělalo, nebylo přece nic jiného, než
výlevy jejich vnitřních hlasů. Ty se jim asi více pocitově, než vědomě,snažily
dát na vědomí, že se jim celé dosavadní stranictví už nezdá byt vhodné ani ke
vzbouření německého národa, ani k vyléčení jejich vnitřních ran. V rychlosti
jsem si přečetl základní myšlenky, které zde ve strojopise ležely, a také z
nich jsem vyčetl spíše hledání, než skutečné vědění. Bylo tam mnoho nejasností,
mnoho toho tam chybělo, avšak nebylo zde nic, co by mohlo platit za znamení
jasného poznání. To, co tito lidé cítili, jsem znal sám: byla to touha po novém
hnutí, které by bylo něčím víc, než strany v dosavadním smyslu slova. Když jsem
se toho večera vrátil zpět do kasáren, byl jsem s posudkem o tomto sdružení již
hotov.
Stál
jsem nyní před nejtěžší otázkou mého života: mám se k nim přidat, nebo mám
odmítnout?
Rozum
doporučoval pouze odmítnutí, pocit mne však nedopřál klidu. Čím více jsem se
snažil vybavovat si nesmyslnost tohoto klubu, tím více se k němu můj cit
přikláněl.
V
příštích dnech jsem byl neklidný. Začal jsem intenzívně přemýšlet. Politicky se
angažovat, o tom, jsem byl rozhodnut již dlouho. Že předpokladem proto bylo
nějaké nové hnutí, to mi bylo také jasné. Avšak doposud mi k tomu chyběl
potřebný podnět. Nepatřím k těm lidem, kteří dnes něco začnou, aby s tím již
zítra skončili, a pokud možno přešli k nějaké další věci. A právě toto
přesvědčení bylo hlavním důvodem, proč jsem se doposud nemohl rozhodnout k
založeni podobného hnutí, které by buďto muselo být vším, nebo by přestalo mít
jakýkoliv smysl. Věděl jsem, že by to pro mne bylo konečné rozhodnutí, při
kterém není návratu. Pro mne to nebyla žádná dočasná hra, nýbrž pokrevní
příslib. Již tehdy jsem vlastnil jakýsi instinktivní odpor k lidem, kteří
začínali vše, aniž by cokoliv provedli. Nenáviděl jsem tyto otravné výpary ve
všech průjezdech. Považoval jsem činnost těchto lidí za horši, než kdyby
nedělali vůbec nic. Zdálo se, že mi dává znamení samotný osud. Nikdy bych
nevstoupil do některé velké stávající strany, důvody k tomu ještě vysvětlím.
Zdálo se mi, že toto malé směšné stvoření s jeho pár členy má jednu přednost, a
sice že ještě neustrnulo v nějakou organizaci, a že skýtá každému jedinci
možnost skutečné osobni činnosti. Zde se přece dalo tvořit, čím menši sdružení
bylo, tím snadněji se mu dal přivést správný tvar. Zde se ještě dal určit
obsah, cíl a cesta, což u velkých stran již od začátku vůbec nepřicházelo v
úvahu. Čím déle jsem se snažil přemýšlet, tím více ve mně rostlo přesvědčení,
že právě z takového malého hnuti by se dalo připravit povstání národa, a ne z
politických parlamentních stran, které jsou až moc spoutány starými
představami, nebo se dokonce podílejí na zisku z nového režimu. Neboť to, co
zde muselo být zvěstováno, byl nový světonázor, a ne nové volební heslo. Ovšem
bylo to neskutečně těžké rozhodnutí, chtít přeměnit tento úmysl ve skutečnost.
Jaké
předpoklady jsem osobně přinesl k této úloze? Že jsem byl bez prostředků a
chudý, mi připadalo ještě jako to nejúnosnější, ovšem horší bylo, že jsem stále
patřil k těm bezejmenným, jeden z miliónů, který dává průběh náhodě, nebo volá
v přítomnosti, aniž by to však kdokoliv z nejbližšího okolí zaregistroval. K
tomu přicházela ještě další potíž, která musela vyplynout z mého nedostatečného
školského vzdělání.
Takzvaná
"inteligence" hledí s opravdu nekonečnou blahosklonností z patra na
každého, kdo neprošel obligátními školami a nenechal si do hlavy napumpovat
potřebné vědomosti. Otázka nikdy nezní: co člověk dokáže, nýbrž co se naučil?
Pro tyto vzdělance je sebevětší dutá hlava důležitější, - jen když vlastní potřebné
vysvědčeni -, než ten nejčistší hoch, kterému tato drahocenná pouzdra scházejí.
Dovedl jsem si tedy snadno představit, jak mi tento "vzdělaný" svět
bude oponovat. A mýlil jsem se pouze do té míry, že jsem tehdy tyto lidí
považoval za mnohem chytřejší, než bohužel ve skutečném reálu z velké části
opravdu byli. A jak už to bývá, zářily samozřejmě výjimky stále jasněji. Já
jsem se ale přitom naučil rozeznávat věčné studenty od skutečných znalců.
Po dvoudenním strastiplném přemítání a přemýšlení jsem konečně došel k přesvědčení, že tento krok musím učinit. Bylo to nejrozhodnější odhodlání v mém životě. Návrat zpět nemohl a nesměl být možný. A tak jsem se přihlásil za člena německé dělnické strany a obdržel jsem provizorní členský průkaz s číslem sedm.